Děkuji za pěknou příhodu k zasmání

Zdravím Vás, Zdeńko. Mám ráda úsměvné historky. takové, jaké píšete i Vy.

Já jsem z NDR pašovala jako dítě hodinky. Naši mi je dali na ruku a doufali že to celníky netrkne. Netrklo, ale do dvou měsíců jsem je ztratila - umývala jsem si ruce v louži a hodinky si spořádaně odložila na okýnko od sklepa....

To musilo být pro Vás smutné. Určitě jste to obrečela. Mít jako dítě hodinky byla vzácnost. Díky za vzpomínku.

karma a dík ze pěkné čtení

Díky Libuše. Včera jsme se s mužem zasmáli u Vašich videí na facce booku.

měl bych taky něco malého do placu. Můj táta jezdil do ciziny služebně na veletrhy apod. Vozil s sebou vždycky stín, který neuměl žádnou cizí řeč narozdíl od táty. Stalo se to na EXPO v Montrealu, táta tam dával dohromady kinoautomat, protože na něj měl patent. A stín tam měl pochopitelně taky. Když jel domů, tak tam nakoupil různé věci, no ten stín taky. Vybral si krásnou láhev s obsahem v domnění, že v tom je víno. Táta se tu láhev podíval, ale neřekl nic. Teprve doma nám řekl, co to bylo, podotýkám, že rodinu musel nechat doma, ten stín si totiž koupil fermež. Jak mu chutnala se neví.

To se tam váš otec musel potkat s tím mým.

Na celníky v Seifenesdorfu u Varnsdorfu dost platil trik - nesměly se vozit boty a tak jsme do prohlášení psali - střevíce.

Mnoho lidí doplatilo na to, že v NDR na parkovištích byli špiclové. Na lavičce seděl důchodce s novinami a když přes okraj novin viděl, že někdo řekněme k rezervnímu kolu strká balíček, poznačil si číslo auta a pak ho zavolal na hranici. Na hranici měl celník v ruce papírek s nahlášenými čísly a u příslušného auta šel na jisto.

Pokud si pamatuji, byli jsme v NDR - Berlíně 3X. Nakupovali jsme tehdy nějaké věci pro své potomky a nějaké potřeby do domácnosti, ale že bych musel vyplňovat nějaká celní prohlášení, a nebo že by nám na hranicích prohlíželi zavazadla to se opravdu nestalo ani jednou. Takže jsme byli o ty "humorné" zážitky ochuzeni.

Možná to bylo později. Popsala jsem autentický zážitek. (Asi 70. léta).

Ano, to byly typické zážitky z hranic. Kamarád kdesi kupoval kazetový magnetofon, už nevím, snad v Polsku (?). V tašce měl nějaké špinavé prádlo, a tak kazeťák zamotal do něj. Pak přišla bodrá celnice a řekla: "Jak tak na vás koukám, vy asi žádný kazeťák v trenkách nevezete!" Sama se svému vtipu smála a odešla, ale kamarád byl ještě dvě hodiny bledý jako stěna.

Na cesty k "dobrým Němcům" taky občas vzpomenu...

Sice ne zrovna osobni zazitek, ale opravdu zabavne. Tusim ze se psal rok 1987 kdy volala svagrova, ze jeji pritel jede autobusem s boxery Uhelnych skladu Praha do Rosenheim. I vydali jsme se tam za nim, dali mu nejake penize a veci pro svagrovou a shledli i to utkani v boxu tam.

Jeden autobus, 10 boxeru, dva treneri a dva lekari karosa byla plna. Vic nez polovina byli holt dohlizecina moralku a ruzni vexlaci cijejich sprateleni.

Kdyz pak manzelka druhy den volala jak dojeli, dozvedela se ze: V Karstadt dopadl mistni detektiv jednoho dohlizece jak krade vonavku a v jinych obchodnich domech jeste dalsi dva pri jinych kradezich.

A tak mistni policie dala avizo celnikum, kteri pak pri navratu kontrolovali vsem v autobuse zda ke zbozi ktere vezou maji uctenky.

Takovi byli ti tehdejsi ochranci moralky.

Díky za reakci na článek.

Už jsem na své cesty po NDR zapomněl, jen mi zustala vzpomínka jako kluka,když jsme tam s oddílem jeli na přátelák ve st.tenisu....řízek s omáčkou a ohřátým kusem karfiolu, super salámy a moučníky....

S německými salámy jste mi připomněl taky dobrý zážitek.

Byli jsme s maminkou a synkem na podnikové rekreaci u Naumburgu.

První oběd nás přímo nadchl - švédský stůl s mísami plnými jejich vynikajících salámů. Zájem byl tak obrovský, že když se k mísám probojovala druhá polovina rekreantů, byly do čista vymetené, takže personál je musel doplnit. To se opakovalo i další den.

Třetí den už nebylo potřeba doplňovat nic, na mísách dokonce zůstaly zbytky a mezi rekreanty se začaly ozývat tiché protesty. Ty výrazně zesílily další den, když menu bylo na chlup stejné, jako v předešlých dnech. A tak vedoucí odborář šel s hostující stranou vyjednávat.

Toho dne švédský stůl zmizel a před každým strávníkem se objevila miska s jablečným pyré. Následovaly teriny s polévkou. Každý si nabral jen trochu, aby

mu zůstalo místo na další chod. Jenže ten se nekonal. Po delším marném čekání jsme se dozvěděli, že jsme právě pojedli ajntopf a tím oběd končí.

Všem se protáhly obličeje, jen dáma sedící proti mně podotkla: "Pyré a ajntopf, alespoň pudu".