Můj dnešní blog je reakcí na zajímavý článek paní Martiny Bojanovské Holandsko versus Česká republika. Ona žila delší dobu v Holandsku a porovnává v něm tamější poměry i některé zvyky Nizozemců s těmi našimi v Česku.
V Holandsku máme přátele, několikrát jsme je s manželem navštívili, i na delší pobyt, a proto jsem se rozhodla, že přispěchám i já se svou svou troškou do mlýna. Při první návštěvě na jaře v roce 1989 jsme Nizozemí projeli krážem krážem, navštívili jsme téměř všechna větší města, která nejsou od sebe příliš vzdálená, prohlédli jsme si v nich galerie, památky a různé zajímavosti. V Amsterodamu například dvě nejznámější galerie, Rijksmuzeum a muzeum Vjncenta van Gogha), v Haagu Královskou galerii Maritshaus, v městě Hertogenboschi muzeum (galerii) zdejšího rodáka, středověkého malíře Hieronyma Bosche van Aika – apod. A i když jsme později navštívili tuto zemi ještě několikrát, ta první návštěva ve mně vyvolala ten největší dojem. A není se co divit, bylo to ještě v době totality, cestování do zahraničí bylo pro mne velmi vzácné.
Tehdy se mi tam líbilo úplně všechno. Nejen plochá rovvinatá krajina protkaná kanály, rozložitá selská stavení na venkově, úzké barevné domy ve městech, pečlivě opečovávané staré větrné mlýny, usměvaví a příjemní lidé, ale třeba i takové drobnosti, jako byly například jablkové šátečky z lístkového těsta, prodávané na stáncích i horké, jakoby zrovna vytažené z trouby. Chutnaly mi ale i nakládané "háringy" v bagetě, obložené zeleninou. Líbilo se mi i přátelské chování Holanďanů – k nám, i k sobě navzájem. Ovšem na to jejich věčné objímání a trojí líbáni na tváře - i s těmi co se setkali po prve, jsem si jaksi dlouho nemohla zvyknout. Jo, a když jsem si na to konečně přivykla, zase jsem si nemohla odvyknout - u nás doma, v Česku...
Tehdy jsem ještě hodně kreslila, hlavně venku, v plenéru, a tak jsem si z našeho výletu do Holandska chtěla přivézt pár obrázků. Na jedné procházce mě zaujalo stádo pasoucích se hnědobílých krav na louce poblíž větrného mlýna. Vytáhla jsem skicák, akvarelky a ohlížela jsem se po nějakém vyvýšeném místě, kde bych měla dobrý výhled. Konečně jsem objevila jakýsi kopeček za ohradou z drátěného plotu, ve kterém se pásly krávy. Otvorem v pltě jsem prolezla do ohrady, vylezla jsem na ten kopeček, posadila jsem se tam a začala kreslit. Byl červen, kopeček byl přikryt nepromokavou šedou plachtou a příjemně hřál, a já v zápalu práce jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Až později jsem zjistila důvod. To, na čem jsem tam seděla, nebyl kopec hlíny, ani nějaké jiné zeminy nebo písku, ale hromada kravského hnoje přikrytá neprodyšnou plastovou folií. Ach jo - a proto se na mne krmiči krav, co tam přijeli s dodávkou napojit ten dobytek, tak divně koukali... Ještě dnes ve mně vzpomínka na ně, na ty hnědobílé kravky, i na ten příjemně hřející pahrbek pod mým zadkem, vyvolávají úsměv...
