Dědo, kolik jsme těch „hodin“ udělali?

Tož, jaká ta letošní zima je? Televizní „rosničky“  předpovídaly, že bude tuhá,  ale jak vidíme, asi se příliš nestrefily. Zdá se, že je mírná. 

Z počátku zimy milovníky zimních sportů navnadila na horách spoustou  sněhu, ale před Vánocemi  přišla obleva, sníh roztál,  a ani dnes, v polovině ledna,  ho není moc vidět, možná tak někde na horách. U nás,  na střední a jižní Moravě, v nižších nadmořských výškách, již tři týdny prší - a těch pár poletujících sněhových vloček při dopadu na zem rychle roztaje.

Já jsem tedy  televizním  předpovědím příliš nevěřila, podle mne tomu nic nenasvědčovalo... Pamatuji si, že dříve, když měla přijít tuhá zima, dopředu se ohlašovala různými průvodními jevy, například hned na jejím počátku se objevilo několik vran - průzkumnic, které si mapovaly terén, aby své průzkumy sdělily svým družkám. A ty pak  přiletěly v celých hejnech...

Tentokrát  jsem u nás  počátkem zimy žádnou vránu  - průzkumnici nezahlédla. Nevím, kam se všichni ti černí opeřenci poděli, proč se nám vyhýbají.  A  nejde jen o vrány, kterých tu v zimě bývala celá hejna, ale i o kosy, kteří   nás  obšťastňovali celoročně. Ty jsem ráda pozorovala na jaře,  když vyváděli ze svých hnízd z blízkého křoví svá kosáčata - a v zimě zase majetnicky okupovali  krmítko na balkoně, z kterého  vyháněli  drobné ptáčky, sýkorky, pěnkavy a vrabce. To se mi zase nelíbilo..

Ponechme ale lamentování, zima ještě nekončí, možná se ještě ochladí a nějaký sníh napadne. Máme před sebou ještě polovinu ledna a celý měsíc únor. Jen abychom se namísto pěkného bílého sněhu nedočkaly toho tajícího, té ošklivé břečky, kterou nemá rád nikdo, ale  hlavně řidiči automobilů.

Vzpomínám si na jednu příhodu v době, kdy jsme pravidelně cestovali  žigulíkem k našim starým rodičům na jižní Moravu. Co tři týdny jsme se u nich střídali s rodinami mých dvou mladších sester. Jezdili jsme tam vždy v sobotu ráno a v neděli večer jsme se vraceli domů. Tenkrát jsem po ránu vyhlédla z okna a viděla, že je zle. V pátek ještě pořádně mrzlo, ale v noci na sobotu přišla obleva, napadla spousta sněhu, který roztával a na chodníku  před domem se vytvořila jeho vysoká  vrstva, pořádné mazlavá čvachtanice.  Váhali jsme jestli máme vůbec vyjet, ale pocit povinnosti byla silnější,  než  naše obava z obtížného cestování. A tak jsme do žigulíku naložili mísu buchet, remosku s upečeným masem, hrnec s polévkou,  zelí s knedlíkem -  a našeho desítiletého vnuka, který jel tentokrát s námi,  a vydali jsme se na cestu.

Cesta přes město  a krátce za ním byla v pohodě, vozovky tam  byly ošetřeny, ale jakmile jsme se dostali na okresky, bylo to horší... Silnice  byly kluzké, nahoře pokryte  deseticentimetrovou vrstvou rozbředlého sněhubyly kluzké, zadní část žigulíka to při jízdě nadnášelo...  Projeli jsme Zlínem, Malenovicemi, Napajedly, Spytihněvem, ale když jsme projížděli další dědinou,  Babicemi- Huštěnovicemi, dostali jsme smyk, žigulík se na silnici otočil podle své osy a vjel zadními koly do příkopy před domem, plné mokrého  sněhu. Ještě štěstí, že do nás nenarazil náklaďák, jedoucí v protisměru. Minul nás jen o několik metrů. Ale to nebylo všechno... Manžel, v obavě aby se auto nezabořilo v příkopě ještě hlouběji do sněhu, dupl na plyn a  vyjel na silnici - ale v tom „prásk...“   Starší červená škodovka, která jela po silnici za námi, do něho prudce narazila. Ze škodovky vyběhl  rozzlobený řidič - prý ji veze zrovna z opravy... Ach jo, tak tomu se říká opravdická  smůla...

Z domu vyšli jeho majitelé, a když jsme je požádali jestli si od nich můžeme zavolat policii aby dopravní nehodu zaprotokolovala, sdělili nám, že  to není třeba, protože  policie je již na cestě.  Asi před půl hodinou tu prý  došlo ke smyku jiného auta -  k nehodě  v podstatě horší. Řidička  s ním vrazila do  domu a málem porazila jeho   paní, která tam odmetala sníh. A přijede prý i sanitka, řidička si přitom poranila nohu... 

Pak nás pozvali dovnitř a nabídli nám  na zahřátí horký čaj. A když jsme tam tak celí rozklepaní smutně  seděli a  meditovali nad tou nepříjemností co nás potkala,  ozval se najednou  i náš desítiletý vnuk, který do této chvíle mlčel a celou tu událost jen tiše pozoroval: „Dědo, kolik jsme  těch "hodin" vlastně udělali?  Jedny, anebo dvoje?“ ptal  se nadšeně.   

Tož tak  - my tady brečíme nad rozlitým mlékem – a pro něho je to vítané povyražení - zážitek, který  bude moci vyprávět  svým kamarádům ve škole. Ach jo - to mládí...