(Přitom ale netvrdím, že to opatření nebylo nutné).
Při té koronavirové smršti jsem si vzpomněla, že jsem v „ dávných dobách“ již něco podobného sama prožívala. Bylo mi tehdy necelých patnáct a končila jsem ZŠ – devítiletku. Do páté třídy jsem navštěvovala obecnou školu v rodných Násedlovicích na Kyjovsku, a další čtyři roky školní docházky jsem již absolvovala ve vedlejší, spádové obci Žarošicích, kam chodili i žáci z některých jiných sousedních vesnic.
Tam jsme tenkrát, my deváťáci, byli povinni vykonat i jakési závěrečné zkoušky, které se již tak trochu podobaly maturitě. Byly z češtiny, matematiky, ruštiny, chemie a fyziky. (Později byly jako jeden z mnohých jiných školních experimentů zrušeny). Samozřejmě jsme zkoušky všichni, celá třída, úspěšně zvládli... No řekněte - co by si s těmi, kteří by propadli, škola počala? Opakovat se základní škola nedá.
Po jejich skončení jsme se všichni ve třídě těšili na jakousi oficielní závěrečnou rozlučkovou oslavu, kterou pro nás plánovalo a organizovalo ředitelství žarošické školy. Se spolužačkami jsme byly domluveny, že nám naše maminky upečou každé na talířek, nebo do krabičky, nějaké domácí pečivo – koláčky, vanilkové rohlíčky, zázvorky, netopýry (z odpalovaného těsta), šmetrdóĺy (trubičky z lístkového těsta), anebo aspoň piškotovou buchtu z citrónovou polevou... Na pečení cukroví byly naše venkovské maminky moc šikovné.
Přišlo ale velké zklamání - a týkalo se jenom nás, asi necelé dvacítky dětí z Násedlovic. V naší dědině, jakoby naschvál, zrovna v tu dobu, na konci června, vypukla epidemie týkající se skotu (krav), slintavka a kulhavka. A od jejího potvrzení - a vyhlášení karantény, začal pro všechny občany platit přísný zákaz vycestování, vzdálení se z obce. Státní silnice a cesty, vedoucí ze vsi, byly přehrazeny posypem bílého prášku, vápna - a my všichni jsme v ní zůstali uvězněni.
Nám, dětem, by to až tolik nevadilo, nebýt toho, že nám tím pádem odpadla ta školní oslava, na kterou jsme se tolik těšily. Bylo nám to líto, a tak jsme se domluvily, že si tu závěrečnou „rozlúčkovou“ uspořádáme sami, v naší staré násedlovické škole. Tamější pan řídící V. Horák nám to dovolil, prý si ji můžeme uspořádat dole, ve třídě v přízemí. My, děvčata, jsme se nabídly že zajistíme jídlo a cukroví - a kluci že přinesou z domu nějaké to pití A tak se stalo...
V den "rozlúčkového" někdo přinesl starý gramofon s několika deskami známých dechovek, kluci v uvolněné třídě srazili ke zdi školní lavice – a oslava mohla začít, a to i s tancem...
A byla to o opravdu „parádní a veselá“ oslava – až na ten její konec... Ten pro našeho spolužáka Frantu nedopadl zrovna nejlíp... Ke konci našeho třídního večírku se totiž, z ničehož nicc, najednou ve dveřích objevil jeho rozzuřený otec - milému Fanošovi vlepil pár pohlavků a odvelel ho okamžitě domů... A důvod? Prý si vzal bez dovolení z jeho vinného sklepa nějakou tu flašku červeného vína... Ale mezi námi - toho vína bylo stejně málo a nechutnalo nám - pili jsme většinou jenom sodovky. (Pro nás, děti na s Slovácku, není víno žádnou vzácností, stojí stále v kuchyni demožónku na okně).
Tož takoví přísní bývali za našich mladých časů někteří naši otcové... Nicméně spolužák Franta se pro nás najednou stal hrdinou... Možná mu to tenkrát za těch pár výchovných otcovských pohlavků stálo. Kdo ví...