Fašaňku, fašaňku, už je ťa namále...

Na východní Moravě a na Slovácku se udrožovaly masopustní zvyky a průvody masopustních maškar odedávna, i když každý kraj měl jiné zvyklosti. Někde tomu říkali ostatky, jinde fašňk… 

Jinak se "fašaňk"  slavil na Valašsku, na Kopanicích, na Horňácku,  na Hradišťsku, jinak "ostatky" u nás na Kyjovsku a v Podluží.

Únor bývala doba domácích zabijaček, v chalupách se vařilo uzené s kysaným zelím a knedlíky,  maminky smažily  koblihy a boží milosti.

V průvodu masopustních maškar, kterým jsme my, děti, říkávaly „čert a Kača“  nesměl chybět  policajt, hasič, harmonikář, hlučný bubeník, sklepník a samozřejmě rozjívený čert a Kača s proutěným košíkem na darované naturálie. To byl chlapík, převlečený za pořádně macatou ženskou s nabarvenými tvářemi, jupkou, sukní (šoráněm), zástěrou  a se strakatým šátkem na hlavě. Některé maškary nosily dřevěné nebo plechové meče a na  nich  napíchnuté koblihy, nebo  kusy voňavého domácího  špeku. Před každou chalupou, zahráli,  zazpívali a  zajuchali, připili stopečkou domácí slivovice, nebo pohárkem vína.  Za rozjařeným   průvodem masopustních maškar se vždycky táhla kupa poskakujících  děcek -  těch tam tenkrát bývalo mnoho. Bylo to pro ně povyražení...