Matouš, Marek, Lukáš, Jan…

Jak se tak koukám kolem sebe, vidím na ulicích víc kočárků než jich bylo před nedávnem - a to je neklamné znamení, že u nás demografická křivka stoupá, že se u nás zase konečně rodí víc dětí - kluků i holčiček. 

 Že by po tom boomu  „Husákových dětí“ nastal téměř po padesáti letech boom „Zemanových “ dětí?  To asi těžko, prezident Zeman na tom žádnou zvláštní  zásluhu nemá... Spíš je to tím,  že se poslancům povedlo „zreformovat“ zvýšení a čerpání finančních dávek na mateřské dovolené tak,  aby to líp vyhovovalo mladým rodinám, a ty se pak  rozhodly mít větší rodinu, nebo aspoň  aspoň  dvě děti. Považuji to za rozumné řešení, které je výhodné jak pro stát, tak i pro tu rodinu samotnou. Mít děti je pro dva mladé lidi, kteří chtějí spolu žít,  přece  normální, a nezůstat jen u jednoho dítěte je nejen  pro ně, ale i pro to prvorozené dítě (aby mělo sourozence), žádoucí. Říkávaly naše babičky,  že “mít jen jedno dítě je tak leda pro strach" - a měly pravdu.

Když tedy nastane ta radostná událost a žena otěhotní, začnou  nastávající rodiče  přemýšlet o tom, jaké  dají svému potomkovi  jméno. V minulosti  to asi bývalo jednodušší, podívali se do kalendáře, a které jméno se tam v blízkosti dne narození syna nebo dcerky vyskytovalo, takové jim dali. Anebo jim u dalších dětí  poradil při křtu pan farář. Bývalo zvykem, že  prvorozený syn dostal jméno po otci a dcera po matce, nebo je dostali po někom z blízkých příbuzných.  Anebo po nějaké známé osobnosti. Všimla jsem si, že u nás na vesnici, v době za   Rakouska-Uherska, bylo například  velmi populární  jméno Marie, Terezie, Josef, František, Rudolf -  rodiče dětí zřejmě inspirovala křestní jména tehdejších rakouských panovníků - a později, za první republiky, zase  jméno Tomáš, po   prezidentu T. G. Masarykovi. Samozřejmě  i  jména biblická, a jména různých "svatých," uvedená v  kalendáři.

A jak to bylo  u nás v rodině? Když se nám narodil syn, dali jsme mu jméno Miroslav (po mně. ale možná i po králi Miroslavovi z filmu Pyšná princezna),  pro jméno dcery jsme si vybrali jméno  jedné herečky z tehdy velmi  populárních francouzských filmů. Před narozením vnuků naše  dvě mladé rodinky  jejich předpokládaná jména před námi dlouho tajily - a světe div se… Nejstarší vnuk dostal jméno po tátovi - Miroslav, a pro ostatní naše čtyři vnuky,  jejich rodiče vybrali  jména tradiční, biblická, taková, jaká se u nás dávají dětem odedávna.  David, Petr, Tomáš, Lukáš… A dnes, kdy se naše  rodina rozrůstá o pravnoučátka? Také chválím - proti dívčím jménům Natálka, Nikolka, Karolinka, Markétka, Kristýnka, Viktorka, ani proti těm chlapeckým jménům - Matouš, David, Samuel,  nemám žádné výhrady (stejně by mi to nebylo nic platné...) Nemám ale také nic proti  poněkud neobvyklému jménu Maxim - i to se  v dřívějších dobách dost  používalo… Vždyť i bratr mé babičky, můj prastrýc, se jmenoval Maxmilián, říkali jsme mu strýček Max. 

(Ta jména, která jsem zde uvedla, se samozřejmě netýkají jen naší  blízké  rodiny, ale i rodiny širší, bratranců, sestřenic, jejich dětí, vnoučat a pravnoučat). 

Takže je vidět, že i když se svět stále mění, -  co se týká výběru křestních jmen dětí zůstává  spíš konzervativní. Nedávno nás v  České televizi informovali, že nejpopulárnější jména, které dnes rodiče dávají rodiče dětem, jsou pro holčičky Eliška a pro chlapce Jakub. Pěkná jména, která se hodí  ke všem českým příjmením. Ale -  stejně nezáleží ani tolik na jménech, jako na tom, aby naše děti vyrůstaly v laskavé péči  rodičů - a  také v klidné,  pohodové zemi. A to už záleží hlavně na nás, dospělých.