O jednom lyžařském zájezdu

Nevím, co se s tou naší přírodou děje, ale ta zima poslední dobou nestojí vůbec za nic, zejména u nás na Moravě..  Řekla bych, že je  „taková nijaká…“

Jako děti jsme se už od konce listopadu nemohly dočkat kdy napadne sníh, abychom mohly sáňkovat, lyžovat a  bruslit. A také jsme se těšívali, už jako středoškoláci brněnské umprumky, že o zimních prázdninách vyrazíme s naší třídou  někam na hory. Vzpomínám si na jeden takový vydařený čtyřdenní pobyt na  Valašsku ve  Velkých Karlovicích.

Bylo to  v padesátých letech, obchody byly poloprázdné, málokdo z nás měl nějaké lyžařské vybavení - lyže, lyžařské boty s pořádným vázáním (kandaháry) apod.,  o nějakých speciálních lyžařských větrovkách, rukavicích a dalším jsme si mohli nechat jen zdát... O něco líp  na tom bylo jen několik našich movitějších  spolužáků a spolužaček, anebo těch, co pocházeli z horských oblastí –  ze Šumavy, z  Krkonoš, z Vysočiny, z Jeseníků   a podobně, u nich bylo lyžování  nutností.  Na hory jsme ale chtěli jet samozřejmě všichni a nakonec si to  každý z nás nějakým způsobem  vyřešil. Buď na to jeho rodiče přece jen nějaký ten groš obětovali, anebo si ty potřebné věci od někoho vypůjčil. A tak se celá naše klasa začátkem února  pětapadesátého  roku vypravila  i  se svým třídním  učitelem  (vedoucím  oddělení  drobného uměleckého průmyslu)  profesorem Karlem Langrem a tělocvikářem  Ladislavem Horákem, co by lyžařským instruktorem, na Valašsko.

Vzpomínám si, že sněhu tam bylo tenkrát dost, takže hlavní podmínka k lyžování byla splněna. A mrzlo  jen praštělo, bylo téměř dvacet  stupňů pod nulou. Ubytovali jsme se v jedné levné turistické ubytovně, ve velké šalandě  s dvěma řadami primitivních dřevěných postelí (kavalců)  nad sebou, opatřenými tmavými dekami. Vešla se tam  celá naše třída v počtu asi 30 žáků včetně našich dvou učitelů. V rohu místnosti trůnila  masivní železná kamna s připraveným otopem, proutěným košem naplněným polínky dřeva.

Každá ráno po  snídani jsme  společné vyrazili do zasněžených kopců,  kde jsme se pokoušeli o lyžování… Moc nám to ale nešlo, nejlíp si  vedli ti z nás,  co pocházeli z hornatých oblastí a měli tento zimní sport  zažitý již od dětství.  Přiznám se, že ani já, jihomoravanka,   jsem v těch  sjezdech,  kristiánkách, ani "slalomech" příliš nevynikala, seděla jsem víc na zadku ve sněhu, než se proháněla  na lyžích…

Z počátku to bylo s tím  sněhem výborné, ale po  několika dnech příjemného prašanu se přes den  náhle oteplilo, uježděný sníh na povrchu roztál, v noci zase přimrzl a vytvořila se na něm ledová krusta. Doplatila na  to naše spolužačka  Majka, která uklouzla tak nešťastně, že si pří pádu  na zadní část těla  narazila  kostrč. Ach jo, viděla jsem to - a musilo ji to  hodně bolet  - určitě na to dodnes nezapomněla...

Parádní byly naše společné  večery v ubytovně, kde jsme si vymýšleli různé zábavy a soutěže, kterých se zúčastňovali i naši dva učitelé, L.Horák a prof. Karel Langer. Ten byl mezi námi pro svou přátelsko - otcovskou povahu  velmi oblíbený, nazývali jsme ho familiárně  „náš starý.“  Vzpomínám si, že ten  při jakési  zábavné soutěži dostal za úkol dát si na hlavu kovový kotlík a podlézt s ním  pod celou řadou těch kavalců.  A  ještě i dnes musím  ocenit, že tento úkol k pobavení  žactva  provedl  poctivě, přímo znamenitě. 

A ještě jednu vzrušující příhodu jsme tam zažili. To když vojenská vétřieska z blízkých kasáren nevybrala  na  umrzlé cestě zatáčku, dostala smyk,  a na můstku  u naší  ubytovny přerazila zábradlí a převrátila se do potoka. Dvěma vojáčkům, kteří v ní seděli, (řidiči a jeho spolujezdci), se tenkrát naštěstí nic vážného nestalo… Potok byl jen napolo zamrzlý, oba nešťastné smolaře z ledové vody včas vytáhli, a oni se pak s drkotajícími zuby a hrnkem horkého čaje sušili v ubytovně u rozpálených kamen…

A tak – i když jsme se toho tenkrát na našem lyžařském zájezdu příliš nenaučili, byli jsme všichni spokojeni  a  po návratu z hor  jsme zase "radostně" usedli do školních lavic. Ach jo, kde jsou ty časy… Bylo to v zimě roku 1955, v dobách té nejhorší  totality - jak se říká, nás to ale  tehdy příliš netrápilo... Byli jsme mladí, měli jsme jiné zájmy -  žili jsme svými radostmi a  starostmi...

Ale ty zimy - ty zimy  bývaly tenkrát přece jen větší. Vzpomínám si, že v  kterémsi tom roce byly mrazy tak silné, že musely být,  k  všeobecné radosti dětí a studentstva, vyhlášeny  čtrnáctidenní „uhelné prázdniny.“ Tož to se už dnes  opravdu nestává…