Povídání o snu, rajčatech a o počasí…

„Některý den je zkrátka blbec,  a  ať děláte, co děláte, všecko se nakonec v řit obrátí,“  říkával můj bývalý spolupracovník  Bohouš. On byl aranžér a měl zkušenosti...  „Tak si představ,"  povídal mi jednou, "co se mi nedávno stalo."  

Věším  tuhle ve výloze poutač - a najednou křách a bum,   spodek výlohy se pode mnou propadl  a já v ní najednou trčím  zabořený  až po pás  jako  tvrdý y… A  lidi na ulici se mohou umlátit smíchy…“ Jo, není se čemu divit, říkala  jsem  si,  spodek té výlohy  byl z umakartu -  a  Bohouš tenkrát vážil nejmíň  devadesát kilo...

***

Ale aktuálně - ani ten můj dnešní den  za mnoho  nestál… A to už od rána… Včera jsem šla spát o hodinu dřív,  ale moje tělo, přivyklé  usínat  až po Událostech – komentářích, si nedalo poručit… Klidně se probudilo kolem čtvrté  ráno - a  ať jsem dělala co jsem dělala, nemohla jsem už znovu usnout. A to  i  když  jsem v hlavě probrala kde co, od blížícího se srazu se spolužáky, až po to Babišovo nešťastné Čapí hnízdo.  A co  také tak časně ráno podnikat? Všichni jsou v limbu, i naše andulky,  Adélka a Ferda... Sedla bych si k počítači, ale jejich klícka  je  hned vedle, probudila bych je.  Po delší námaze se mi k ránu  přece  jen  podařilo na chvíli  zdřímnout.

A hned sen... Zdálo se mi, že  k nám přišel  nějaký  cizí muž,  chvíli se motal v kuchyni,  pak si stoupl před kamna a najednou  zkolaboval, sesunul se na zem. Nějaký další člověk, který tam byl přítomen, asi manžel, na mne zavolal,  abych přivolala sanitku. Vzala jsem tedy mobil že ji přivolám, ale ne a ne si vzpomenout na číslo  pohotovosti. Stále se mi do toho pletla nějaká trojka a předčíslí, o  kterém jsem i ve snu věděla, že tam nepatří… Nakonec jsem se s hrůzou - že se ten mužský na zemi neprobere,  probudila…  Ale jen co jsem otevřela oči, hned jsem si na to dotyčné  číslo  (155) vzpomněla – a nejen na ně, ale i  na všechna ta  další pohotovostní čísla  včetně té universální stodvanáctky... ( Ale jak to ale dopadlo s tím zkolabovaným pánem - nevím...)

Dopoledne  jsem se rozhodla, že upeču švestkové koláče. Upekla jsem je - i když míně na "briketovo,"  ale jíst se podle mne daly... (I když manžel tvrdil opak). Nu což, žádné neštěstí, není jich mnoho,  postupně je zkonzumuji sama, anebo je rozdrobím hrdličkám co nám sedají pod balkon.

Jo, a pak mi volala  sestra, prý jestli nechci rajčata… Švagr jich prý zase  přinesl plný kýbl… „Mám už zavařené  kečupy" pravila, „leča i rajské omáčky.“  Holka zlatá,  u nás  je to stejné, také jich  máme hodně, nevím co s nimi. Zítra  už  budou potřetí na oběd  plněné papriky s rajskou, a v pozítří  lečo.“

Naše babička říkávala: „Každý rok je něčeho moc, a něčeho zase málo. Když je toho málo, naříkáme, když je toho moc, stěžujeme si, že nevíme co s tím.  No jo, jednomu se člověk nezavděčí…"

Ale  vody bylo  v létě  opravdu málo, zvláště u nás na Moravě. Rezervoáry v naší   v chatové kolonii byly prázdné, přílucký potok málem vyschl. Okurek  jsme měli ale požehnaně - a rajčat  máme také dost,  ale musilo se pořád zalívat. Svatý Petr rozděloval vodu  nerovnoměrně, v Čechách lilo, bouřky a vichřice vyvracely stromy, a u  nás  na Moravě ani kapka -  země byla   vyschlá  na troud. Zdá se mi, že tento způsob léta je opravdu  poněkud nešťastný,  snad se aspoň to “babí léto“ vydaří.