Vzpomínka na Paříž 1968 (2)

Během dalších dnů jsme se dostali  na všechna vyhledávaná místa. Prošli jsme se po hlavním pařížském bulváru Champs - Elysées, kde po nedávných studentských demonstracích v létě 1968 byly  poničené platany, 

pozorovali jsme  hukot projíždějících aut  kolem  Vítězného  oblouku, i hejna holubů, kteří se tam producírovali a vůbec jim to nevadilo.  Prošli jsme se kolem kostela s antickými sloupy v průčelí Madeleine, nakoukli   do budovy Pařížské opery  a obdivovali interiér vstupní haly, zejména nádherné fresky malíře Marka Chagalla.

V rozlehlé  Galerii Louvre jsme  byli schopni absolvovat pouze dvě  etáže, oddělení renesance  a klasicismu. Byli jsme tam od rána až do pozdního odpoledne,  víc by naše nohy nezvládly, i když tam byly pro unavené návštěvníky rozmístěny sedačky.  Stála  jsme před nejvýznamnějším obrazem galerie, Monou  Lisou od Leonarda da Vinci. Obraz  byl z bezpečnostních důvodů chráněn neprůstřelným sklem a řetězem, aby od něj diváci udržovali odstup. Byla jsem překvapena  rozměrem obrazu, představovala jsem si, že je větší. 

Dalšího dne jsme se navštívili  pařížskou katedrálu  Notre - Dame,  a  já si tam představovala chudáka Quasimoda, jak se tam spouští po  laně – aby  osvobodil z pranýře krásnou cikánku Esmeraldu -tak,  jak o tom psal ve svém slavném románu  Chrám matky boží Viktor Hugo.  Uvnitř chrámu jsem  si vyfotografovala  i  barevnou vitráž kruhového gotického okna - ale bylo to  proti světlu a barvy skleněných výplní mi na snímku vyšly bohužel velmi nevýrazné. 

Z  vyvýšeného náměstí Trocadéro,  s  jezdeckou sochou   maršála  F. Fosche,  jsme se potěšili pohledem  na „pařížskou dámu,“  Eiffelovu věž, kterou jsem později dole,  pod   jejími vysokými kovovými oblouky  fotografovala, a pak se  jí pokusila nakreslit rudkou a barevnými křídami. 

Nenechali jsme si ujít ani návštěvu komplexu budov pařížské Invalidovny se zlatou kopulí,  s vojenskou kaplí a hrobkou  Napoleona Bonaparte. Uvnitř kaple byly po stranách umístěny  řady vlajek, které  ve svých bojích ukořistila francouzská armáda. Byly tam  mezi jinými  vlajky anglické, turecké,  japonské, ale i německé s hákovými  kříži, získané v bojích za Druhé světové války.  Některé z nich byly různě  poničené, nebo ohořelé. 

Navštívili jsme i nejvýznamnější  pařížský hřbitov Montparnasse, kde odpočívají nejslavnější muži a ženy Francie… Nachází se zde zhruba 35.000 hrobů, některé mají skromné pomníky, jiné vznešené hrobky.. Postáli jsme u některých z nich. 

Další zastávkou, kterou jsme si  nemohli (už i kvůli zvědavosti)  tenkrát nechat  ujít, byla  pařížská "hříšná čtvrť  "Pigalle  se svými nočními podniky, kabarety,  sexšopy a  „uličkami lásky.“  Když jsme  (omylem) vkročili  do jedné z nich, byli jsme  svědky scény jak policajti „drátují“ jakéhosi maníka, zřejmě pasáka některé ze zdejších "děv."  Dotyčná hájená dáma  vřískala  jako siréna.  Co nejrychleji jsme se odtud vzdálili…

Rušnou ulicí jsme pak vystoupili nahoru, na kopec  Montmartre,  stále obléhaném malíři  a turisty. Jedni malovali,  druzí jim nakukovali přes ramena, ti movitější turisté, si občas  i nějaké dílo  od nich koupili. Některé  obrazy byly velmi zdařilé. My jsme si od jedno po ho (také) umělce, Číňana, nechali  vystříhat z černého papíru siluety našich  obličejů. Ta  manželova, který má výraznější profil, se mu  povedla. 

Návrší Montmartre vévodí  bělostná, vznešená  bazilika Sacré - Coeur,  před kterou se srocovaly  skupinky turistů, vzbuzujících  zájem  místních fotografů.

Když jsme se vraceli po Pigalle a  míjeli známý noční podnik, kabaret Moulin Rouge  (s upevněnými rameny větrného mlýna), vyběhl z něj  olivrejovaný  portýr a lákal manžela dovnitř.  Jakmile ale postřehl, že v jeho závěsu kráčím  já, pravil -  „ ó pardon, vy máte dámu…“ -  slušně se mu omluvil.

Zastavili jsme se i u Seiny, u stánků bukinistů, nabízejících staré knihy, historické mapy,  tisky, drobné grafiky umělců, ale  i  studentské kresby  a  různé antikvární záležitosti.  Koupila jsem si tam několik grafik, ale  jeden grafický list je mi obvzvláště milý - pohled na podzimní  Montmartre. Tento drobný barevný obrázek mi připomíná místo, kde se od minulosti scházela "pařížská bohéma," spisovatelé a malíři.

Nenechali jsme si ujít ani návštěvu starého  pařížského  tržiště, kdysi známého pod názvem „břicho Paříže…“ To  bylo později  zrušeno a nahrazeno tržištěm novým, moderním.  V létě 1968 však  ještě existovalo. 

Více  jsme toho za těch deset dní už bohužel nestihli. Prohlídku zámku Versailles,  sídlo francouzských králů, kterou jsme také plánovali,  jsme z časových důvodů musili vynechat, ale dohodli jsme se, že ji uskutečníme až pokud možno co nejdříve. Vzhledem k následujícím politickým událostem  u nás, již k tomu bohužel nedošlo. Zámek  Versailles jsme sice navštívili, ale  mnohem později, až za 21 let - po roce 1989. 

Pokračování