Když se u nás mlátilo...

Víte, co jsou to žňovky? Jsou to zelená, nakyslá jablíčka, která dozrávají v červenci a trhají se v době kolem žní. Proto se jim na Slovácku říká „žňovky, i když například na Valašsku, nevím proč, jim říkají skleněnky. 

Pro svoji mírnou kyselost a šťavnatost jsou tato jablíčka - „štrůdlovky“  velice vhodná na jablkový závin - štrúdl, zejména na ten tažený. Ten se u nás doma, a vlastně v celé naší dědině, pekl zejména  v létě při mlácení obilí. 

Jo, když se u nás  mlátilo - a před barákem stála od rána  červená mlátička,  bývaly na oběd zpravidla králičí  řízky  smažené  v troubě na pečícím plechu, s přílohou  nových brambor a okurkovým salátem - se zálivkou  z domácí kyšky.  Po obědě se ke kávě  podával maminčin výborný  tažený jablkový  štrúdl… Na svačinu pak krajíce čerstvého domácího chleba,  k němu tvarohová pomazánka se zakysanou smetanou a pokrájenou  jarní cibulkou. K tomu  hrnek  kvalitního, vychlazeného mléka od naší Stračeny.  Oběd i svačina byly lahodné a osvěžující nejen pro nás, děti, ale hlavně  pro ty,  co od rána pracovali  v horkém  a  prašném prostředí u mlátičky.

A jak to bylo se sklizní obilí od začátku?  To když „svatá Markyta hodila srp do žita“ a  sedláci zjistili po obhlídce polí - a po rozkousnutí obilného zrnka z rozdroleného klasu že je nejvyšší čas obilí posíct, svázat do snopů a poskládat do mandelů, aby  pořádně proschlo ( - a stalo se tak),  nastal čas mlácení obilí. Za starých časů se vše dělávalo ručně, ale v době, o které píši, velcí  sedláci, majitelé  mlátiček, je po vymlácení vlastního obilí půjčovali ostatním  drobnějším zemědělcům.  Ti si samozřejmě tuto nutnou výpomoc  museli  později u nich odpracovat. (Dnes  je to již jednoduché, kombajny provedou všechny  práce přímo na poli a zanechají tam jen balíky vymlácené slámy). Ale vraťme se do doby mého dětství...

Já jsem se  na mlácení obilí vždycky těšívala - a to proto, že v tu dobu bývalo v naší chalupě  neobvykle rušno. Nejdřív se svezly snopy obilí z pole a před domem  se naskládaly do stohu.  Pak se přivezla velká červená mlátička  putující po řadě od souseda k sousedovi,  a postavila se před mlat "čumákem" dovnitř.  Brzy po ránu se dostavili mlatci, pomocníci z širší rodiny, nebo ze  sousedství, a dohodli se na tom, kdo  jakou činnost bude při mlácení obilí vykonávat… Pak se jeden z nich  postavil ke stohu, odtud  házel   snopy druhému,  ten je po zbavení povřísel  dával  tomu  co stál nahoře na mlátičce a strkal  je  dovnitř  k vymlácení.  Dole už  čekal další pomocník, který vymlácenou slámu odebíral a podával  ji vidlemi nahoru na půdu chlapíkovi, který ji  házel  dalšímu,  který  ji tam ukládal.  Všude - na mlátičce i kolem ní se hodně  prášilo -  ale tam, na půdě pod střechou, bývalo navíc i  pořádné vedro. Aby tam bylo víc vidět, a bylo tam přece jen o něco příjemněji, část tašek se ze střechy sundávala…

Jeden z nejdůležitějších pomocníků byl ten „u pytlů“ - ten,  co přidržoval nastavený jutový pytel u otvoru, ze kterého se do něho sypalo z mlátičky vymlácené obilí. Po jeho naplnění pytel zavázal  a odnesl ho na určené místo. Samozřejmě, občas se objevil i  jakýsi „strojník,“ aby zkontroloval, jestli je všechno v pořádku.

S mlácením obilí se začínalo časně ráno  a  končilo  podle toho, jak veliký byl ten stoh před domem.  Zpravidla  to  bylo  kolem páté nebo šesté hodiny večer. Pak se mlátička přesunula vedle k dalšímu sousedovi,  kolem domu i  na dvorku se uklidilo, některé obilí, zejména ječmen pro drůbež se uložil do „skřichu,“ do velké dřevěné bedny na „nožkách,“ který stával  pod kůlnou.  Na závěr  si všichni pomocníci  připili pohárkem vína, nebo něčím ostřejším, a pak  se patřičně unaveni - (a zaprášeni) odebrali domů, aby se pořádně umyli a vykoupali. Určitě se na to těšili, vždyť ten prach a osiny z obilných klasů za košilí - i jinde, nebylo  nic příjemného...

A když bylo všude v dědině vymláceno,  těšili se všichni na dožínky. Ty bývaly spojené  nejen  s krojovaným dožínkovým průvodem, ale i s taneční  zábavou, odpoledne na hřišti,  a večer v místní hospodě „u Tenorů.“ Tyto zvyky, za reálného socializmu  poněkud utlumené, byly  po roce 1989 znovu  oživeny. 

Pro celou vesnici i pro její přátele bývají dožínky v N... na Kyjovsku  skutečným  svátkem. Snad se ty letošní vydaří...