Uslyšela jsem jemné zakňourání a vidím, že v rohu na schodku u domovních dveří se choulí se cosi malého, tmavého a chlupatého - úplně černé, odrostlejší koťátko. Když se postavilo na nožky vidím, že ale není úplně celé černé, všechny čtyři nožky má dole bílé, jakoby na nich mělo bílé ponožky.
„Chuďátko malé, kde ses tu vzalo, kde máš maminku? Nechala tě tu samotné, anebo tě zlí lidé vyhnali z domu?“ Zželelo se mi ho, zašla jsem do domu a přinesla mu v misce trochu teplého mléka. Koťátko je hladově vypilo a pak odešlo. .
Druhý den po ránu, koukám, kňourá u dveří zas. Vzala jsem je do kuchyně, nalila mu mléko a když ho vypilo, odnesla vynesla jsem je před dům. Dalšího dne se to opakovalo. Chtěla jsem si je vzít domů, že bychom si ho mohli nechat, ale manžel mi to rozmlouval. „Podívej,“ pravil, "to nejde, máme doma dvě andulky - však víš, jak to dopadlo u sestřenice. Měli také dvě andulky a kočku. Ta jednou vyskočila na klec, shodila ji, ta se převrátila, dvířka se otevřela a obě andulky z ní vyletěly ven. Jednu andulku kočka sežrala a ta druhá naštěstí stačila z klece vyletět a sednout si nahoru na garnýž. Pak museli dát ty andulky pryč. A my máme v bytě také dvě andulky – a denně je necháváme po bytě proletět. Přece nechceš, aby to s nimi také tak dopadlo... Andulky, papoušci vlnkovaní, a kočky nejdou dohromady, kočky jsou predátoři. Udělalas chybu žes vzala koťátko domů, zvyklo si na tebe."
Ach jo, musela jsem mu dát za pravdu. Příští ráno, když zase kotě mňoukalo u dveří, dala jsem mu venku mléko, ale do bytu jsem ho již nevzala. Po chvíli zazvonily u vchodu děti ze sousedství, že prý nám nesou kotě, které se nám asi ztratilo, protože obchází kolem domu. Vysvětlila jsem ji, že není naše, ale byla jsem smutná.
Co se ale nestalo... Dalšího dne mě kolem půl noci probudil v ložnici jakýsi šramot. Posadila jsem se a koukám – proti tmavému oknu, osvětleného měsícem, se rýsuje téměř strašidelná tmavá kočičí silueta. Ach jo. To nás navštívilo to černé koťátko s bílými ponožkami.... Ve dne se mu asi povedlo vyskočit na balkon, oknem do ložnice, schovat se pod postel, a o půl noci se začalo při svitu měsíce producírovat. Dojemný projev příchylnosti zvířete k člověku – černého koťátka k nám. Bylo mi ho líto.
A jak d to nakonec všechno dopadlo? Dobře. Kvůli našim milovaným andulkám jsme si kotě v bytě nechat nemohli, ale našli jsme pro ně jiné řešení. Odvezli jsme je k našim starším příbuzným na venkov a ti je rádi přijali do chalupy. A tak to přítulné černé koťátko s bílými ponožkami našlo nový, přívětivý domov. A díkybohu - všichni byli spokojeni.
Koťátko (M. Pantlíková)
