„Babi, proč neberete telefon, jste doma? Přišli jsme vás navštívit.“ „Tome, kde jste? Dole u dveří vás nevidím,“ „Babi, ty nevíš, že řádí coronavirus, stojíme dole pod balkonem. Přijďte s dědou na balkon a vezměte si svetry, venku je chladno.“
Návštěva (M. Pantlíková)
A tak jsme se oba tepleji oblékli a běželi na balkon přivítat se s vnukem a dětmi, Maxíkem a Nikolkou. Přemlouvali jsme je aby šli dovnitř, aspoň na chvíli, já je lákala na čerstvě upečenou cuketovou buchtu s čokoládovou polevou, ale nedali se přesvědčit. Prý nebudou nic riskovat, covid-19 bloudí kolem, lépe se mu vyhnout. A tak jsme si s nimi povídali z balkonu - ještě že bydlíme v přízemí a balkon není vysoko. Nakrájenou buchtu jsem jim podávala z talířku z balkonu, chutnala jim. Zbytek jsem zabalila do alobalu a dala krabičky, aby si ji mohli vzít domů.
A tož taková je realita dnešních dnů. Když se chceme vidět s našimi blízkými, nemůžete je pozvat domů, musíme se s nimi bavit z balkonu. Komu by se to líbilo? My s manželem prý patříme do ohrožené skupiny obyvatel, riskování by se nám nemusilo vyplatit. Je to nešikovné, ale pořád lepší, než ležet v nemocnici.
Ach jo... Koncem jara jsme se všichni těšili, že se blíží konec našemu „rouškovému trápení,“ ale nedočkali jsme se... Dnes je to dokonce horší než zjara, Někteří z nás se zlobí, jiní se s tím smířili... No, nic naplat, musíme to, vážení, ještě po nějakou dobu vydržet. Snad se přece jen dočkáme lepších časů – a nebude to trvat dlouho.
