Nezapomeňte - půlčík slivovice nebo endiaron s sebou…

22. 08. 2019 18:58:00
„Ahoj, tak už ses vrátil z dovolené u moře? A jak ses tam měl?“ „Babi, z počátku prima, ale pak - ani se neptej...Něco špatného jsem snědl a rozbolelo mě břicho. Někteří na dovolené přiberou - a já jsem tam zhubl nejmíň o tři kila."

„Takže zkažená dovolená? To je mi fakt líto...“ „Ale babi, nelituj mě, ty problémy trvaly jen pár dní, další zbytek dovolené byl už parádní, bez problémů.“ „No tak díkybohu, hlavně že ses vrátil v pořádku domů – a jsi zase OK.“

Díky rozhovoru s vnukem jsem si vzpomněla na podobný zážitek z naší dovolené před léty. Tehdy, v osmdesátých letech - i těch předchozích, se přidělovaly závodním výborům ROH z Okresní odborové rady (OOR) různé poukazy na dovolenou, z části hrazené samými zaměstnanci. Většinou to byly poukazy na dovolenou vnitrostátní, jen určitá část z nich byla určena na ty zahraniční. Na tu měl každý zaměstnanec továrny, odborář, nárok jednou za pět let. Zpravidla to byly pobyty u moře v NDR, v Polsku, Rumunsku, a podobně...

Tentokrát se jednalo o dovolenou k Černému moři, do přímořského letoviska Kobuletti v Adžarské republice, která je dodnes součástí Gruzie. Zažádala jsem si o něj - a podařilo se, poukaz mi byl tehdy přidělen. A takové štěstí potkalo i manžela, který byl sice zaměstnán v jiném podniku, ale za svůj úspěšný projekt obráběcího stroje mu byl poukaz přidělen také... A tak jsme se spolu na začátku července vypravili po prve k moři.

Cesta tam – už i rychlíkem do Prahy, byla opravdu dobrodružná, píši o ní v jednom ze svých předchozích blogů – a o letu (tři a půl tisíce kilometrů) do Tbilisi a Batumi už ani nemluvě. Na letišti v Tbilisi jsme přistáli přesně o půl noci a po dlouhém, nečekaně byrokratickém odbavování na letišti nás nad ránem konečně ubytovali v několika tbiliských hotelích. V devět hodin ráno jsme se měli letecky přepravit do Batumi, tam ale letiště pro vítr a bouři nepřijímalo, takže jsme tehdy v hlavním městě Gruzie strávili ještě dva dny našeho vzácného dovolenkového času. No nevadí – aspoň jsme si je mohli prohlédnout, dokonce i vyjet lanovkou na známý vrch zvaný „Matka Gruzie,“ kde má hrobku s vysokým pomníkem Stalinova matka. Po dvou dnech jsme menším dopravním letadlem konečně dosedli na malém, omšelém letišti v Batumi, kde byly na neurovnané přistávací ploše ještě vidět následky předchozí silné větrné bouře.

Po strastiplné cestě kopcovitou krajinou zchátralým autobusem značky Ikarus jsme se konečně dokodrcali do přímořského letoviska Kobuletti. Ubytovali nás v desetipodlažním hotelu, z jehož pokoje v pátém patře jsme měli nádherný výhled na barevnou oblázkovou pláž černomořského pobřeží. Ještě ten podvečer jsme se koupali v moři...

Těch příhod, které jsme v tom letovisku zažili, bylo hodně, jeden zajímavější - a někdy i absurdnější, než druhý. Vylíčila jsem je v několika mých předchozích článcích. Ale o jedné z nich, na kterou bych raději zapomněla, jsem se přece jen nezmínila. Až díky vnukovi, který se vrátil před pár dny z dovolené od Středozemního moře, jsem si na něj vzpomněla.

Jo, před naší tehdejší cestou k moři jsem se vyptávala spolupracovníků, kteří ta místa již navštívili, jak to tam vypadá, co se jim tam líbilo, a na co si máme dát pozor. Vyslechla jsem si od nich kromě chvály i různé připomínky - čeho se máme vyvarovat. Jedna z nich například byla - nepít vodu z neznámého pramene nebo fontány - leda vodu balenou, nebo v hotelu. A také - vzít si s sebou nějaký alkohol a tablety endiaronu, pro jistotu, že bychom dostali nějaké ty příznačné "řídké případy s hustým běháním." Tak nás nakonec varoval i náš odborářský průvodce – který byl kupodivu, těmito nepříjemnými „běhacími problémy“ postižen jako první... My dva jsme byli nadmíru opatrní, a tu láhvinku s 50 % domácí slivovicí jsme po příjezdu obezřetně a preventivně navštěvovali denně - po ránu... A bylo to stále OK.

Až přišel ten den... A to jsme se, jako naschvál, zrovna rozhodli, že se porozhlédneme po okolí, že navštívíme asi tři kilometry vzdálené město Kobuletti. Vstali jsme dřív a vydali jsme se tam městským autobusem. Před jeho odjezdem bylo všecko v pohodě, ale jen co jsme z něho na náměstí vystoupili, začalo mi být jaksi „šoufle..." Jakoby se v mých vnitřnostech strhla nějaká bouřka - či co... Povídám manželovi – „ach jo, je zle, nevidíš poblíž nějaké WC – nebo aspoň restauraci?“ Ale ať se koukáme jak koukáme, nikde nic – dokonce ani nějaký lesík, nebo křoví... Všude jen kočičí dlažba a vyprahlá zem s nízkou trávou. Až najednou vidím, že naproti na náměstí stojí vysoká bílá budova s nějakým podivným nečitelným nápisem... „Sláva, to bude nějaký okresní úřad, nebo nedejbože stranický sekretariát - tam snad najdu, co hledám...“ Rychle jsem vyběhla po příkrých schodech – a sláva, byl tam, WC - turecký... Ó jaké štěstí...

Hned jak jsme se vrátili do letoviska koupila jsem namísto té naší vyzunklé slivovičky - pro případ dalších potíží, půllitrovku pravé ruské vodky. Té už ale naštěstí nebylo třeba, moje „potíže“ odezněly – přivezli jsme si ji jako suvenýr domů. Těch suvenýrů moc stejně nebylo... Ještě jedna nerezová kuchyňská naběračka s tepanou rukojetí a falešný stříbrný prstýnek s matným kamínkem (ještě ho mám). Ale to Černé moře, opěvované i slavným ruským básníkem A. S. Puškinem, bylo opravdu nádherné.

A tož i takové bývají vzpomínky z našich "krásných dovolených" - i když se s nimi zpravidla málokdo chlubí...

Autor: Mirka Pantlíková | čtvrtek 22.8.2019 18:58 | karma článku: 16.14 | přečteno: 845x

Další články blogera

Mirka Pantlíková

Včerejší den - o úplně obyčejných věcech

Nedávno jsem se zmínila před rodinou, že by už bylo načase pořídit si do kuchyně novou ledničku a sporák. Uvažovala jsem o tom již delší dobu, ale jen tak pro sebe, nebo s mužem u snídaně...

10.9.2019 v 20:39 | Karma článku: 13.84 | Přečteno: 292 | Diskuse

Mirka Pantlíková

Slovenský Betlehem v Rájecké Lesné

Při pobytu v Čičmanech jsme navštívili blízkou slovenskou obec Rájeckou Lesnou a známé slovenské í lázně Rájecké Teplice. Po celou dobu bohužel silně pršelo, ale občas přece jen i vysvitlo slunce, což jsem využila k fotografování.

7.9.2019 v 10:20 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 262 | Diskuse

Mirka Pantlíková

Znáte Čičmany?

Malou, rázovitou obec na středním Slovensku v okrese Žilina? Tato nejvýše položená obec v Žilinském okrese, světově proslulá skanzenem lidové architektury, leží v kotlině Strážovských vrchů, téměř u pramene řeky Rajčianky.

4.9.2019 v 3:04 | Karma článku: 16.74 | Přečteno: 465 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Bohunka Jakubcová

Neodcházej v rozčilení, nikdy nevíš, jak to dopadne...

"Mám toho dost!" vlítla Melanka do ložnice a začala házet oblečení do tašky. Ruda mrštil panákem od slivovice o zeď. Roztříštila se na milion kousíčků. Bylo mu to fuk. Vzápětí si nahnul z celé flašky.

19.9.2019 v 5:00 | Karma článku: 7.56 | Přečteno: 163 | Diskuse

Ivana Lance

Na zákazníky se nekřičí

Návštěvu v Cechách si vždycky užívám, gastronomicky užívám a tudíž se přejídám. Nejraději mám naše česká jídla, ale musím říct, že restaurací a jídelen tak nějak ubývá. Velice zklamaná jsem z obchodních středisek,

18.9.2019 v 14:39 | Karma článku: 32.74 | Přečteno: 1689 | Diskuse

Ivana Lance

V čekárně

V týdnu "T", den "D" a hodině "H" jsem usoudila, že při své dovolené v Cechách navštívím praktického lékaře. Vybrala jsem si ordinaci blízko místa, kde jsme s manželem byli ubytováni.

17.9.2019 v 15:18 | Karma článku: 24.42 | Přečteno: 1589 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CXXXIII.

Podzimní nostalgii se odolává lépe s burčákem ve sklence. Pod průhlednou záminkou provozování cyklistiky proto každoročně vyrážíme na víkend na jižní Moravu.

17.9.2019 v 12:00 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 245 | Diskuse

Edna Nová

Sexuální výchova dívek v Čechách

Do patnácti byly veškeré intimnosti fuj. Od sedmnácti jsem radši užívala více druhů antikoncepce. Ve dvaceti jsem se smířila s cenou prezervativů. Abych pak zjistila, že jsem asi neplodná. Ryze odpočinkové bulvární čtivo.

17.9.2019 v 11:58 | Karma článku: 44.78 | Přečteno: 15129 | Diskuse
Počet článků 231 Celková karma 17.83 Průměrná čtenost 729

Kreslím, fotografuji, píši, zajímám se o vše, někdy i o politiku. V blogu naleznete moje postřehy, vzpomínky, trapasy a trapásky, samozřejmě  i  mé  vlastní. Zlobí mě lež, pokrytectví, nespravedlnost a nesoulad ve společnosti - i v mezilidských vztazích. 

Najdete na iDNES.cz