Něco o přírodě a o potoku Trkmanka

- ale nejdřív o mé rodné obci Násedlovice - a co jsem se o ni dočetla  ve vlastivědném sborníku   Kyjovsko-Ždánsko, který zpracovalo tamější učitelstvo v 30. letech minulého století. Sborník byl vydán v roce 1939.

„Násedlovice jsou jedinou obcí na Kyjovsku, jíž prochází státní silnice Brno – Hodonín. Projedeme-li po ní lesem od Slavkova u Brna záhy upoutá naši pozornost věž násedlovského kostela. Je to stavba z roku 1927 na způsob italské campanilly – věž kostela stojí stranou a s kůrem je spojena chodbou. Vesnice leží v nevelké kotlině v posledním výběžku Ždánického lesa. V těchto místech bývaly dříve rozsáhlé rybníky, které byla později zrušeny."  (V roce.1820).

Obec už tehdy trpěla, (a dodnes stále trpí) nedostatkem vody. Než byl v dědině zřízen vodovod, pitnou vodou ji  zásobovaly jen tři obecní studny. V místech, kde dřív bývaly rybníky, protéká potok Trkmanka, který dříve meandroval a tvořil kolem mokřiny, které po jeho regulaci zmizely.  Je to škoda, udržovali se tam  vodní živočichové,  a na  polích kolem, kterým se podle posledního zaniklého rybníka říkalo Na Boudném,  se pěstovala zelenina, hlavně okurky, kvaka (odrůda bílých ředkví), které jsme jako děti chodily sbírat.

Pamatuji si ještě na potok Trkmanku před jeho regulací. Bylo to jediné místo v dědině kam jsme my děti chodily koupat. To koupání  bylo ovšem problematické. Vody tam bylo po kolena a dno potoka bylo bahnité, tvořeno mazlavou slínovicí. Namísto abychom se ve vodě umyly, vylézaly jsme z ní upatlaní od žlutého bahna jako čuňátka.  Při našich hrách a poskakování v potoce, například při říkadle „spadla lžička do kafíčka, udělala bác…“ zvířená voda se žlutým bahnem se od bílé kávy příliš nelišila.  Může se pak někdo divit - při tak malé možnosti koupáni, natož plavání, že  se tehdy málokteré násedlovské dítě naučilo plavat?

Pro nás, děti, tedy té zábavy ve vodě nebylo nic moc, zato vodní "havěti" se v Trkmance a kolem ní dařilo výborně. Vzpomínám si, že když se zjara nebo  v létě  začalo stmívat, ozýval se z dolního konce dědiny, od Haltýřů, mnohohlasý sbor kuňkajících  žab… Mokřiny s mohutným žabím společenstvim   se samozřejmě neobešly  bez dalších „milých“  osadníků, komárů.  Proti  nim  jsme si zapalovaly podlouhlé hnědé palice rákosu, námi nazývané „čibuky.“ Jejich  kouř dotěrné komáry odpuzoval. A ty žáby? Maminka nám vždycky říkávala: „Zavírejte  na noc v seknici okna, aby vám tam někdo  nehodil žabu.“  Ono jich tam po setmění kolem chalupy poskakovalo dost,  občas jsme některou po ránu objevili i na schodku v žůdru.

Když jsem později začal jezdit do Brna  na umprum  a učila se kreslit, často jsem sedávala někde na mezi s akvarelkami a „malovala  v plenéru.“  Kdysi mě inspiroval i  potok Trkmanka se svým starým dřevěným mostem, rákosím, a vrbami kolem.  Představovala jsem si jak na jedné z nich sedí tam i pohádkový vodník v zeleném fráčku  s hrníčky na dušičky. Jednou v létě odpoledne jsem se tam se slohou výkresů  a akvarelkami vydala. Usadila jsem se na břehu  potoka, malířské potřeby rozložila  kolem sebe - a tak jsem se zabrala do malování, že jsem přestala vnímat okolí.  Bylo ticho a klidno, jen občas proletěla  nad vodou průsvitně zelená  vážka, anebo se v blízkém rákosí ozvalo šplouchnutí rybky nebo žáby. 

Najednou vlevo,  v těsné blízkosti  mojí nohy,  se cosi pohnulo v trávě. Ohlédnu se - a on to had...  Černý, s oranžovými měsíčky po stranách zvednuté hlavy, černá, korálová  očka hledí  přímo  na mne. Kouknu se napravo, a tam druhý - vzorně stočený do spirály...  To bylo leknutí… Na nic jsem nečekala, v mžiku jsem  posbírala všechny svoje saky–paky a uháněla domů. Až doma mi řekl tatínek,  že to, co mě tak vyděsilo, byly jen  neškodné, ba přímo užitečné - užovky obecné.  Zdržují se ve vodě, ale také se rády vyhřívají na sluníčku.

Tož takového překvapení se i vy můžete dočkat, pokud zůstanete sedět v trávě na mezi, nebo někde blízko  u vody... Pokud sedíte tiše, příroda kolem vás začne ožívat...  Na mezi  nějaká myška nebo hraboš, u vody některý vodní tvor... Nejlíp to asi znají rybáři.