Mirka Pantlíková

O jednom lyžařském zájezdu

10. 02. 2018 19:28:53
Nevím, co se s tou naší přírodou děje, ale ta zima poslední dobou nestojí vůbec za nic, zejména u nás na Moravě.. Řekla bych, že je „taková nijaká...“

Jako děti jsme se už od konce listopadu nemohly dočkat kdy napadne sníh, abychom mohly sáňkovat, lyžovat a bruslit. A také jsme se těšívali, už jako středoškoláci brněnské umprumky, že o zimních prázdninách vyrazíme s naší třídou někam na hory. Vzpomínám si na jeden takový vydařený čtyřdenní pobyt na Valašsku ve Velkých Karlovicích.

Bylo to v padesátých letech, obchody byly poloprázdné, málokdo z nás měl nějaké lyžařské vybavení - lyže, lyžařské boty s pořádným vázáním (kandaháry) apod., o nějakých speciálních lyžařských větrovkách, rukavicích a dalším jsme si mohli nechat jen zdát... O něco líp na tom bylo jen několik našich movitějších spolužáků a spolužaček, anebo těch, co pocházeli z horských oblastí – ze Šumavy, z Krkonoš, z Vysočiny, z Jeseníků a podobně, u nich bylo lyžování nutností. Na hory jsme ale chtěli jet samozřejmě všichni a nakonec si to každý z nás nějakým způsobem vyřešil. Buď na to jeho rodiče přece jen nějaký ten groš obětovali, anebo si ty potřebné věci od někoho vypůjčil. A tak se celá naše klasa začátkem února pětapadesátého roku vypravila i se svým třídním učitelem (vedoucím oddělení drobného uměleckého průmyslu) profesorem Karlem Langrem a tělocvikářem Ladislavem Horákem, co by lyžařským instruktorem, na Valašsko.

Vzpomínám si, že sněhu tam bylo tenkrát dost, takže hlavní podmínka k lyžování byla splněna. A mrzlo jen praštělo, bylo téměř dvacet stupňů pod nulou. Ubytovali jsme se v jedné levné turistické ubytovně, ve velké šalandě s dvěma řadami primitivních dřevěných postelí (kavalců) nad sebou, opatřenými tmavými dekami. Vešla se tam celá naše třída v počtu asi 30 žáků včetně našich dvou učitelů. V rohu místnosti trůnila masivní železná kamna s připraveným otopem, proutěným košem naplněným polínky dřeva.

Každá ráno po snídani jsme společné vyrazili do zasněžených kopců, kde jsme se pokoušeli o lyžování... Moc nám to ale nešlo, nejlíp si vedli ti z nás, co pocházeli z hornatých oblastí a měli tento zimní sport zažitý již od dětství. Přiznám se, že ani já, jihomoravanka, jsem v těch sjezdech, kristiánkách, ani "slalomech" příliš nevynikala, seděla jsem víc na zadku ve sněhu, než se proháněla na lyžích...

Z počátku to bylo s tím sněhem výborné, ale po několika dnech příjemného prašanu se přes den náhle oteplilo, uježděný sníh na povrchu roztál, v noci zase přimrzl a vytvořila se na něm ledová krusta. Doplatila na to naše spolužačka Majka, která uklouzla tak nešťastně, že si pří pádu na zadní část těla narazila kostrč. Ach jo, viděla jsem to - a musilo ji to hodně bolet - určitě na to dodnes nezapomněla...

Parádní byly naše společné večery v ubytovně, kde jsme si vymýšleli různé zábavy a soutěže, kterých se zúčastňovali i naši dva učitelé, L.Horák a prof. Karel Langer. Ten byl mezi námi pro svou přátelsko - otcovskou povahu velmi oblíbený, nazývali jsme ho familiárně „náš starý.“ Vzpomínám si, že ten při jakési zábavné soutěži dostal za úkol dát si na hlavu kovový kotlík a podlézt s ním pod celou řadou těch kavalců. A ještě i dnes musím ocenit, že tento úkol k pobavení žactva provedl poctivě, přímo znamenitě.

A ještě jednu vzrušující příhodu jsme tam zažili. To když vojenská vétřieska z blízkých kasáren nevybrala na umrzlé cestě zatáčku, dostala smyk, a na můstku u naší ubytovny přerazila zábradlí a převrátila se do potoka. Dvěma vojáčkům, kteří v ní seděli, (řidiči a jeho spolujezdci), se tenkrát naštěstí nic vážného nestalo... Potok byl jen napolo zamrzlý, oba nešťastné smolaře z ledové vody včas vytáhli, a oni se pak s drkotajícími zuby a hrnkem horkého čaje sušili v ubytovně u rozpálených kamen...

A tak – i když jsme se toho tenkrát na našem lyžařském zájezdu příliš nenaučili, byli jsme všichni spokojeni a po návratu z hor jsme zase "radostně" usedli do školních lavic. Ach jo, kde jsou ty časy... Bylo to v zimě roku 1955, v dobách té nejhorší totality - jak se říká, nás to ale tehdy příliš netrápilo... Byli jsme mladí, měli jsme jiné zájmy - žili jsme svými radostmi a starostmi...

Ale ty zimy - ty zimy bývaly tenkrát přece jen větší. Vzpomínám si, že v kterémsi tom roce byly mrazy tak silné, že musely být, k všeobecné radosti dětí a studentstva, vyhlášeny čtrnáctidenní „uhelné prázdniny.“ Tož to se už dnes opravdu nestává...

Autor: Mirka Pantlíková | karma: 18.98 | přečteno: 716 ×
Poslední články autora