„Babičko, za starých časů nebyly televizory a ty jsi spávala na peci“? ptal se mě kdysi náš malý vnuk… „Chlapče, televize tehdy opravdu nebyla, ale na peci spávala snad ještě tvoje prababička“...
Ale i když tehdy na dědině televizorů, ani počítačů nebylo a namísto vysedávání před obrazovkou se více četlo, měli jsme od jara do zimy o zábavu postaráno. Jen co se po Velikonocích trochu oteplilo, shodili jsme punčocháče a chodili naboso. A v létě úplně bosky. Vždyť prosluněný prach na cestě tak příjemně hřál... Občas jsme sice šlápli do něčeho ještě teplejšího, to nám ale nevadilo, byly to jen proslulé koňské „kobližky“ nebo kravěnce. Horší už byl skopnutý palec. Ten jsme si začerstva zasypávali rozehřátým prachem, aby se brzy zahojil. A kupodivu to někdy zabíralo…
Od rána do večera jsme byli na ulici, pobíhali jsme mezi kvetoucími keři a stromy, ale o tom co je to pylová alergie, kterou dnes trpí tolik dětí, jsme neměli ani potuchy. Domovu jsme se pokud možno vyhýbali, protože tam nás čekalo jen plno úkolů: „Máš napsanou úlohu? Skoč k Řihákovi pro kvasnice a zastav se zrovna u Crlíka pro chleba, zajdi s kýblem do „dědiny“ pro vodu, vezmi si tašku a běž natrhat kopřivy pro kuřátka, pozametej dvůr “ - a tak podobně. Ty domácí povinnosti nás sice později neminuly, a za naši nepovolenou domácí absenci nás čekalo pokárání, občas i pořádný lepanec, ale ten kousek času, utržený jen tak pro naši zábavu, nám opravdu stál za to…
A naše dětské hry? Děvčata si spolu na ulici hrála s barevnými, gumovými míči „školku“, skákala přes švihadla, kluci zase šprtali do důlků různobarevné hliněné kuličky, na hřišti se honili za odřeným kopačákem, anebo stříleli vlastnoručně vyrobeným prakem. (Někdy se povedlo i do okna - to pak byla mela...). Strefovat se na ptáčky však bylo přísně zakázáno, trestalo se to i dvojkou z chování. A pokud někdo z hochů přinesl prak do školy, byl mu třídním učitelem okamžitě zabaven.
Za deštivého počasí se změnila prašná cesta mezi chalupami v rozblácenou čvachtanici plnou kaluží a výmolů. Před budovou naší trojtřídky pak stávala žákovská služba, která nám kontrolovala podrážky bot, aby se dovnitř nenanosilo bláto. Proto, abychom se příliš nezamazali, kradli jsme se cestou do školy jako zloději těsně kolem podrovnávek chalup, po úzkých chodníčcích z červeně natřených cihel. To ale zase nerady viděly tetičky, jak nás zmerčily, už nás hnaly…
Brzy z jara jsme z nařízení pana řídícího sbírali chrousty... (Těch bylo tehdy hrozně moc). Denně jich každý z nás musil donést nejmíň dvacet, což se bedlivě sledovalo. Za chladných ranních rozbřesků jsme je setřásali z ovocných stromů a úlovek nosili do školy. Před školní budovou nám je žákovská služba počítala a házela do velkých dřevěných škopků s vodou. Předháněli jsme se kdo jich nasbírá víc, ale bezpečně vedli ti, co měli vinohrady s ovocnými stromy - meruňkami, broskvemi a jabloněmi…
S postupem jara jsme měli za úkol sbírat léčivé byliny - podběl, jitrocel, řebříček, heřmánek (patáčky), kopřivu – hluchavku. Značná pozornost školy byla rovněž věnována sběru lipového květu – lipáčí a květu černého bezu, „koziček“. Sušili jsme je na rozložených plachtách na školní půdě. To se nám líbilo, vypadalo to tam tajemně… V tu dobu byla vůní sušených bylinek, a hlavně „koziček a „lipáčí“, provoněna celá naše škola.
Pokračování ...
