Mirko, tak to jsem ráda, že ta paní za okýnkem jsem nebyla já S takovými Jiříky jsem totiž vždycky potajmu, spiklenecky propašovala nedojedené jídlo tak, aby učitelky neviděly a nebyl malér. Dodnes vidím tu jejich úlevu

Díky, Jitko, za příspěvek, i za toho Jiříka. Bylo to fakt pro něj trápení...

Trochu jsem si vzpomněla na vlastní zážitky ze školní jídelny před čtyřiceti lety: muselo se dojídat a žádná diskuse. Nejlepší bylo nechat tác i s nedojedeným jídlem na stole, tiše se vytratit a doufat, že na nás přísné družinářce, která měla v jídelně dozor nebude nikdo žalovat.

Do základní školy jsem chodila v době, kdy ještě školní jídelny nebyly ve školách, zejména těch vesnických, natož nějaké družinářky. Svačiny jsme si nosili z domu. Díky za příspěvek.

děti jsou citlivá stvoření a takové zážitky je mohou poznamenat na celý život

karma

Já si zase vzpomínám, že jednou na výletě, to nebylo ve školní jídelně, nám celé třídě objednali dršťkovou polévku, (maminka ji doma nevařila), učitel si sedl ke stolu proti mě a nutil mě, abych ji dojedla. Od té doby jsem už dršťkovou nikdy nedala do úst. A ve škole se mi také nejvíc protivil špenát, plíčka a husí krev s bramborami. Díky, pane Temlíku, za poznámku.

... proti mně... Ď.

:) kéž by bylo víc takových rodičů, Mirko a víc rozumných dospělých (třeba za okýnkem jídelny) :)

Jano, díky za poznámku. Ty to máš odkoukaný, viďˇ?

...taky jsem přežil, ale ta zvláštní, denodenně stejná UHO, špenát zpracovaný do konzistence lepidla a jeho hnědá barva, stále to mám v paměti....

Říká se tomu bezstarostná dětství, ale někdy mají ti naši malí školáčkové i takové trápení, o kterých se nám, dospělým, ani nesní. (Samozřejmě i rodiče s dětmi a učitelé s dětmi i s rodiči). Díky za příspěvek, pane Korecký.

No jasně je to v lidech a to i ve školství. Na ZŠ jsem na učitele neměl štěstí (nutno podotknout,že ani oni na mě). Dobré pedagogy jsem potkal na strojařině a pak na vejšce, to už mě to fakt bavilo. No a školní jídelna to bylo pro mě někdy peklo.....ale koneckonců jsem přežil