Díky, paní, Ludmilko. I já se v něm schovávám...

Pohlazení po duši a ta malůvka .

Vaše vzpomínání je jako tichý ostrůvek, kam se jde schovat

líbí

Díky, Ivanko. zdravím.

Milá Mirko, krásná vzpomínka. Myslím, že dnešní společnosti hodně chybí, že se rodina neschází ke společné fyzické práci. Hlavně při té, která je spojena se základními potřebami, mezi které patří obživa. Takovou přirozenou sounáležitost žádná posilovna nenahradí.

Díky, za nahlédnutí, Zdeňko. Bylo to tak, píši vždy jen po pravdě, a dětské zážitky bývají intenzivní. A přidala jsem tam ještě dobovou kresbu naší chalupy, dnes, po přestavbě už vypadá jinak. Stále tam jezdíme. A vypůjčila jsem si v knihovně Tvoji knihu fejetonů Žena v kurzu, zatím jsem přečetla první povídku. Je humorná, hezky se čte. Hezký den, přeji.

Díky, pane Jílku. Ještě bych dodala, že i sousedé ve vesnici si pomáhali, protože se potřebovali navzájem. Občas poradit, občas půjčit nějaké nářadí, občas pomoci, když se nestíhalo. Dnes je jiná doba, často se neznají ani ti, co bydlí v jednom domě.

To všechno pamatuji. Krav jsme měli šest a jednoho koně. Bylo to však na Vysočině, kde jsou pole méně úrodná. Práce tedy bylo hodně. Jelikož všichni kolem pracovali podobně, nikdo nereptal. Nikdo nikomu neporoučel, každý si obhospodařoval pole podle svého rozumu a měl tolik, kolik mu vyrostlo. Do práce se zapojovaly všechny děti, každý podle svých schopností. Rodina byla vždy celá pohromadě, zůstalo nám to jako světlá vzpomínka.

Díky, pane Ličko...

Já rád. Škoda, že píšete tak málo.

Rád se tady chodím "ohřát".

Přeji pohodový víkend a karmu k tomu.