Když měl náš synek asi tak 2-3 roky, šlápl na vosu. To bylo křiku... Vysvětlili jsme mu, že ho jenom íštipla mucha a brzy to přebolí. Když pak uviděl letící mouchu utíkal a křičel mucha, mucha. mucha! Snad do pěti let se bál obyčejné mouchy. Utrpěnou křvidu, nebo bolest, si dítě (člověk) dlouho pamatuje.

Mirko, děkuji za krásný blog

Ségra jednou šlápla na včelu a to byl rachot, že málem celá vesnice běžela ovázat nožičku té řvoucí nebožačce

Díky, Jano... :-)

Vosy jsou mlsouni - a mohou všecko. Díky, Věrko, za zastavení.

Jo, belíšky, Jitko. Dělám je ráda - i teď... I když bych je moc konzumovat neměla. Díky za poznámku.

Mirko, beleše!!! Udělalas mi na ně velké chutěJinak období vos, včel, vždycky přetrpím, jsem totiž alergik, tak se hlídám.

Spolu s vosou jsme baštily sekanou. Naštěstí jsem si jí na té sekané všimla a nezakousla jsem ji. Zacvakala kusadly, ukousla si řádný kus a uletěla. Určitě byla sekaná dobrá, protože vosa se několikrát pro ni vrátila.

Paní Ludmilo, Díky. Přiznám se, že jste mě Vaším posledním článkem na blogu inspirovala. A ta Vaše kuřecí nádivka s mandlemi, musí být ňam, ňam... Někdy ji zkusím upéct... Nádivky dělám ráda - i nedietní - s bůčkem...

Jsem ráda, že inspiruji. Ani nedodám - v mém věku...

Ale tak to má asi být, příběhů máme ve svém povědomí spousty, stačí je oprášit, aby se zaleskly...

Díky a hezký večer.

To kuřátko vypadá moc pěkně. Já někdy dělám kuřecí galantinu-vykostím a do nádivky dám celé loupané mandle...

Jo a mě jednou v kuchyni honil sršeň, pěkně zuřivý. Jestli to byl on nebo ona, tak to jsem nezjistila...)))

Sršně jsme měli každý rok na zahradě, tak velké hnízdo jsem v životě neviděla. I doma na stole jsem ho málem slupla s chlebem