Darované sushi
Tak mi například loni o Vánocích věnoval jeden z vnuků program na vyrobení fotoknihy, a i když mi pochopení programu dalo pořádně zabrat, moje fotografie Valašska a Jesenicka se přece jen dočkaly důstojné knižní prezentace. Hůř to dopadlo s jiným originálním dárkem, kterým mě a manžela obdaroval jeho bratr Mira. Věnoval nám poukázku na tradiční japonskou specialitu, sushi. Přišlo mi to nějak divné a hned jsem navrhla přítomným, aby si s námi svoje dárky vyměnili. „Kdepak, babi, to si s dědou nesmíte nechat ujít, odzkoušeli jsme to a chutnalo nám to výborně,“ tvrdili všichni svorně…
A tak jsme se s manželem hned po Třech králích vypravili do japonské restaurace, která se u nás ve Zlíně nachází v jedné z opuštěných budov bývalého baťovského areálu. Vchod do ní byl nenápadný, ale vnitřek působil tajemně. V pološeru se rýsovalo několik oválných stolků s židličkami potaženými černým sametem, na každém stoku zářila bambusová svítilna, v čele místnosti bylo umístěno rozměrné akvárium s exotickými rybkami. Celkovou atmosféru interiéru dokreslovala jemná japonská hudba. A zrovna jako ty rybky v akváriu, tak ladně a tiše se po místnosti pohybovaly obsluhující servírky, jemné, půvabné Asiatky. Záhy nám jedna z nich přinesla dva tácy, na kterých bylo v úhledných skupinkách naaranžováno po několika druzích sushi. Ke každému z táců byly přiloženy dřevěné jídelní tyčinky a ona nám ochotně předvedla, jak je uchopit a jak s nimi zacházet. Pak nám ještě přinesla zelený čaj v elegantním porcelánovém čajníku.
Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do jídla. Manžel začal odvážně rybím zámotkem zabaleným v černé řase, já ale byla opatrnější... Na okraji tácu se nenápadně krčily dvě zelenavé hromádky jakési pasty - a já, v domnění, že to jsou nějaké jemné rybí krémy, uchopila jsem tyčinkami jednu z nich a celou ji strčila do pusy…
No, co vám mám povídat, bylo to strašné. Nic ostřejšího a pálivějšího jsem v životě neokusila. Zakuckala jsem se, na čele mi vystoupil pot, oči z důlků, měla jsem dojem, že se snad zadusím - a jen díky několika hltům zeleného čaje jsem situaci jakž takž bez pohromy zvládla. Pak jsem již nebyla schopna ničeho pozřít - a jen tiše záviděla mladé dvojici u protějšího stolku, jak vesele konzumují jedno sushi za druhým. A manžel? Když mě tak viděl, prý se polekal, že se o mne pokouší infarkt nebo mrtvice, a málem zavolal pohotovost Sám na tom ale také nebyl o moc líp. Po pozření několika kousků této vzácné japonské krmě prohlásil, že to není nic bez čeho by se nemohl v životě obejít, a také to vzdal. Pak jsme požádali servírku o laskavost, aby nám vše, co zbylo na tácku, zabalila, že si to odneseme domů…
Tajně jsem doufala, že ti, kteří nám sushi tak vřele doporučovali, je s radostí skonzumují u nás, ale zklamala jsem se. Na moje pozvání nepřišli, neměli zájem. Jeden se vymlouval, že na syrové ryby nemá zrovna chuť, jinému to nevyhovovalo časově, třetí prý nemá v pořádku žaludek - a tak podobně. Nakonec manžel prohlásil, že bude nejlepší, když všechno vyhodíme do popelnice, já ale byla jiného názoru. Vánočních dárků od vnuků si přece musíme vážit - a vyřešila jsem to jinak.
Všechny ty mořské lahůdky jsem pokrájela, osolila, podusila na smažené cibulce, do toho přidala nakrájenou zeleninu, nové koření, bobkový list, špetku pepře, lžičku sojové omáčky, trochu kečupu a chvilku povařila... A když se mě později vnuk ptal, jak nám sushi chutnalo, pravila jsem: „Miro, chutnalo nám to výborně.“ A byla to pravda - i když, však víte...
Ale - mezi námi… Kdo ví jak chutná Japoncům, když jim u nás v Česku plácnou na talíř kus prorostlého vepřového bůčku, pět knedlíků a několik naběraček zadělávaného zelí. Každá země má své delikatesy, ať už se to cizincům líbí, anebo nelíbí...
Pálivá pasta v sushi: Wasabi, chilli, zázvorová, dále japonský křen atd.
Mirka Pantlíková
Znáte Baťovo město Zlín?
Ve druhé polovině 30. let minulého století se firma Baťa stala světovým koncernem, který již pod vedením bratra zakladatele fy Baťa, Tomáše Bati (1876 -1932) ) J. Ant. Bati, zaměstnávala na 32 tisíc pracovníků.
Mirka Pantlíková
Moje vzpomínka na ten den...
Dne 12. dubna 2024 uplynulo 63 let ode dne, kdy vyletěl do vesmíru první člověk, sovětský pilot kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Bylo mu 27 let. Tehdy to byla veliká událost, která mžikem obletěla celý svět.
Mirka Pantlíková
Můj nešťastný pátek v UNI Hobby
Dnes je Velký pátek, jeden z největších křesťanských svátků, den utrpení Ježíš Krista. V ten den, jak praví Bible Kralická, vzal všechny hříchy na sebe a obětoval se za nás, hříšníky. To je čin v dnešní době naprosto neslýchaný...
Mirka Pantlíková
Jak jsme slavili MDŹ
V době minulé, předlistopadové, se dbalo z moci úřední, aby na každém pracovišti proběhla důstojná oslava Mezinárodního dne žen.
Mirka Pantlíková
Smutný konec roku 2023
Začínají Vánoce, největší svátky roku. Těšili jsme se na ně, ale naši radost nám těsně před nim zkalila hrozná událost v Praze na Karlově univerzitě. Vyjádřil se k ní i ve svém blogu i pan Z. Horner, a toto je moje odezva.
Mirka Pantlíková
Bitva u Slavkova - něco o nejslavnější napoleonské bitvě
Tímto článkem navazuji na výborný fotoblog pana J. Šiši, kterým slovy i fotografiemi dokumentuje tradiční vzpomínkovou akci Bitvy tří císařů ve Slavkově u Brna.
Mirka Pantlíková
Jitrnice, křen a zelí, ovar, jelita
abychom se dobře měli, jezme dosyta... Dnes byla v Praze velká demonstrace, ale demonstrovalo a stávkovalo se po celé republice, a většina z nás považovala tento odborářský protest proti vládě za docela oprávněný.
Mirka Pantlíková
Zamyšlení nad včerejší "oslavou" 17. listopadu 1989
Nechtěla jsem se již k ničemu politickému vyjadřovat, ale po včerejších oslavách 17. listopadu 1989 v Praze mi to nedá. A omlouvám se za neotevřen diskuze, na dlouhé polemiky dnes nemám čas. Děkuji vám za pochopení
Mirka Pantlíková
Vejce pro seniory
Denně dostáváme do poštovní schránky spousty letáků a reklamních nabídek od různých firem, hlavně supermarketů s nabídkou jejich zboží. Některé tiskoviny vyhazuji rovnou do koše, jiné si se zájmem prohlížím.
Mirka Pantlíková
Pozor, přichází celník...
Každý z nás máme nějakého koníčka", pro někoho je to cestování. To je doménou našeho kolegy Martina, která se se svými zážitky z cest rád dělí s námi čtenáři. Jeho poslední blog mě inspiroval k napsání této vzpomínky.
Mirka Pantlíková
Výlet na "západ", do Rakouska
Dnes konči dětem prázdniny a mnohým našim občanům dovolená. Objevila jsem článek o mém výletu do "západní" ciziny. Možná, že vás některé bude zajímat, jak jsme tehdy těsně po "sametové" cestovali. Článek nebyl nikdy zveřejněn.
Mirka Pantlíková
Nedělní výlet na Soláň
Poslední letní dny si užíváme pořádného vedra, teploměr stále ukazuje přes 30 stupňů Celsia, avizované ochlazení nepřichází- a přesto jsme se minulou neděli vydali na výlet - na naše milované Valašsko.
Mirka Pantlíková
Pokus o znásilnění, který nevyšel...
Poslední dobou došlo v Praze ke dvěma brutálním násilnostem, jedna na nezletilé dívce i s pokusem vraždy, druhá na dospělé ženě. Média o tom obšírně informovala, vyjádřil se k tomu i ministr vnitra a policejní inspektor.
Mirka Pantlíková
Za války (příběh naší rodiny)
Paní Ivana Dianová napsala vzpomínkový blog s názvem Příběh mé rodiny, na který jsem reagovala krátkým příspěvkem. Její článek mě inspiroval k napsání mých vzpomínek na tu dobu, jak jsem ji prožívala v útlém dětství. Díky Ivanko.
Mirka Pantlíková
Jedna z krásných vyhlídek...
Ze Slovácka, z kraje meruněk a vinné révy, kde jsem prožila dětství, jsem se v dospělosti ocitla v městě Zlíně, kde jsem později zakotvila. Zamilovala jsem si i tento kraj, který se stal i mým druhým domovem.
Mirka Pantlíková
Něco o ztrátách a nálezech
Ztratila jsem již dost věcí, například přívěsek, zlatého pavoučka, manželův dárek za syna. A také zlatý náramek, který mi sklouzl z ruky v zimě když jsem si potmě sundávala koženou rukavici.
Mirka Pantlíková
I tenkrát kvetly šeříky
Bylo tomu tak pří osvobození Československé republiky v květnu roku 1945, je tomu tak i dnes, po 78 letech od konce II. světové války.
Mirka Pantlíková
Kam se dnes spolu podíváme?
Kam se dnes podíváme? Ptal se mě manžel na prvního máje u snídaně. Zdálo se že bude krásný den, sluneční paprsky se již od božího rána prodíraly přes záclony a dosud zatažené žaluzie oken do pokoje.
Mirka Pantlíková
Jistému člověku se ztratil srp…
Žiji již desítky let ve velkém městě, ale moje rodná obec ve které jsem strávila dětství a léta dospívání, jsou Násedlovice. Tato vesnice se nachází na Jižní Moravě, asi 20 kilometrů od dříve okresního města Kyjova.
Mirka Pantlíková
Za pár dní začíná jaro
Tolik jsme se letos báli zimy - někteří z nás si dokonce koupili nové svetry - a vida, zima nebyla tak zlá... A za chvíli bude jaro. .
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 332
- Celková karma 20,53
- Průměrná čtenost 719x
mpantlikova@seznam.cz