Jen malá vzpomínka a dvě fota

Máme tu  zase 17. listopad,  pětadvacáté výročí sametové revoluce, proto i já spěchám  se svou troškou do mlýna. Jen maličkou,  protože různých hodnocení, analýz,  vzpomínek i kritik  je tu víc než  dost.

U nás, v tehdejším národním podniku  Fatra Napajedla,  proběhla tato událost obligátně, podobně jako v jiných velkých závodech. Když už šlo opravdu do tuhého, tajně založené Občanské fórum, jehož jsem byla členkou,  svolalo na nádvoří fabriky mítink všech pracovníků, a tam, na improvizovaném pódiu před mikrofonem se mohl každý, kdo měl zájem, vyjádřit k nastalé  celostátní situaci. Zároveň tam bylo vyzváno vedení  podniku k odstoupení,  což se záhy stalo. Jeho novým ředitelem se pak stal předseda  Občanského fóra Ing. J. Toufar.  Jak to pokračovalo dál, nebudu rozvádět, bylo to podobné jako v jiných národních podnicích.  Postupně nastalo uzavírání některých provozů a masivní snižování počtu zaměstnanců, mezi něž jsem patřila i já. Z pvodních 1400 zaměstnanců jich tam zůstalo jen 700.  Personální odd. mi zařídilo (bez udání důvodů)  předčasný důchod, pravý důvod "mého vyhazovu"  mi nikdo nesdělil !?  Z nás, 5 výtvarníků si ponechali jen jednoho, toho nejstaršího. Nevadilo mi to. Záhy sem si zařídila živnostenský list  a pracovala jako OSVČ, grafička,  návrhářka  na volné noze. (I pro bývalý podnik.) A dařilo se mi.

A  a pak to pokračovalo několikerou  privatizací tohoto už hodně „zeštíhleného"  podniku. Současně byla n.p. Fatra zařazena  do kupónové privatizace, na které mělo nové vedení podniku enormní zájem. Proto každému zaměstnanci věnovalo akcie v ceně 1 000 Kčs zakoupených z podnikových fondů.  Kdo ze zaměstnanců později včas akcie odprodal, vydělal na tom až 100 000 Kčs,  patrioti podniku, mezi něž jsem patřila   i já,   měli bohužel smůlu.  Různými  privatizačními kouzly  jejich cena postupně klesala, až se dostala na nulu. A dnes?  Po mnoha peripetiích patří  tato akciová společnost, továrna na zpracování plastů, do koncernu  Agrofert  A. Babiše. Snad se jí tam bude dařit…

V březnu 1990  jsem se dozvěděla, že se na bývalém Masarykově náměstí ve Zlíně, tehdy ještě  Gottwaldově,   bude znovu odhalovat socha T. G. Masaryka, která byla po dobu totality uložena v místním muzejním depozitáři. Protože jsem do napajedelské Fatry denně dojížděla, a čas odhalování pomníku T.G.M. se shodoval s dobou mého příjezdu do Zlína, nenechala jsem si tuto událost ujít a přikvačila jsem tam i s fotoaparátem. Jak se mi tenkrát moje amatérské fotografie povedly, dávám vám k posouzení.

 To jsou útržky z mých vzpomínek na tyto nezapomenutelné události, které se staly už před neuvěřitelným  čtvrt stoletím. Od té doby  už uběhlo ve zlínské Dřevnici  hodně vody  a mnohé se změnilo. Změnily se i naše  idealistické představy o tom, co bude po 17. listopadu 1989 následovat - u některých z nás jsou hodně rozdílné, někdy až protichůdné. Jsem demokratka, a proto, i když sama jsem ze svého idealismu hodně slevila,  hodnocení toho, co v příštích letech následovalo, ponechávám na posouzení  každého z vás.

 Nicméně jsem ráda, že jsem měla možnost tyto bouřlivé listopadové události - i  změnu, která se dotkla celé naší společnosti, a  tím každého z nás, osobně zažít.

 Ve Zlíně 15. listopadu 2014.