„Pane policajte, máte pumpu?“

K  napsání tohoto článku  o úsměvných příhodách s našimi vnuky mě inspiroval článek blogerky Jitky Štanclové, ve kterém popisuje zážitky ze svého „babičkovského“ života.    

Máme dvě děti, syna ad dceru. Syn se oženil brzy,  ještě v době  svých studií na VŠ,  a záhy nás obšťastnil  třemi vnuky.  Babičkou jsem se tedy stala  brzy, už ve svých čtyřiceti čtyřech letech. A to víte, jak to tenkrát bylo... Syn i snacha  chodil do práce, kluci do mateřské a pak do základní  školy. Občas jsme je  s manželem hlídali, hlavně ale o víkendech a o dovolené,  protože jsme byli také  oba  zaměstnáni.  Někdy  jsme je brali s sebou  na různé výlety.

Nejvíc jsme  si s manželem „užili“  při hlídání těch dvou nejstarších vnuků. Věkový rozdíl mezi nimi byl pouze jen jeden rok, vypadali jako dvojčata. Oba byli jako „živé stříbro“,  stále plni zájmu, elánu  a nadšení,  nic jim  neuniklo.

Kdysi jsme je vzali na výlet do nedalekého zámku Buchlovice, který se chlubí i krásnou zámeckou zahradou s exotickými stromy. Na prostranství před zámkem se kromě výletníků procházeli  i pávi a pávice, vzbuzující pozornost dětí i dospělých.  je tam i  fontánka se zajímavou  kašnou, ve které se  prohánějí  malé barevné rybky. Tenkrát  jsme se tam potkali s našimi známými -  a při tom vítání a povídání s nimi jsme ty naše dva čiperné předškoláky na chvíli pustili z očí.  A najednou slyším: „Tome, dívej, už ji mám!“  Otočím se a co nevidím... Oba naši výlupci klečí u fontánky, obě roce ponořené až po lokte ve vodě, loví tam rybky...  Ještě že si toho nevšimla ostraha zámku...

A  další trapná příhoda. Jednou jsem s nimi jela  trolejbusem do města a  oni se  jako vždy usadili na přední sedadlo, aby mohli pozorovat řidiče. Vjížděli jsme zrovna do zatáčky na  náměstí,  když starší  z nich vykřikl: „ Pan řidič vjel do zatáčky na červenou!“ Cestující v trolejbuse zpozorněli, někteří vstávali  ze sedadel,  ale řidič se začal  rozčilovat, prý  jel správně, a že chlapec si vymýšlí. Starší vnuk Mira ale tvrdil že má pravdu, že tu červenou na semaforu  viděl na vlastní oči, a mladší vnuk mu horlivě přisvědčoval.  Já jsem  ale  raději  mlčela, protože  se jsem to neviděla, za  jízdy trolejbusem po řidiči nekoukám. 

A i když jsem vnuky hlídala častěji než manžel, který byl věčně na nějaké služební cestě, větší zájem než o mně měli o něj.  Jen co se objevili ve dveřích, ptali se:  „Babi, je doma děda? „Hoši, bohužel není, je na služební  cestě“. A oni zklamaně „nevadí, babi“,  „tebe  máme taky rádi“...   No jo, chlapi vždycky drží při sobě, dědu ani babiččiny buchty a dortíky  nenahradí... .

Chodili s ním na chatu, a já jsem mu vždy říkávala aby byl na kluky  opatrný, chata se teprve dokončovala, všude byl nepořádek. „Buď bez obav“, říkával - ale  když se z chaty vrátili a ptala jsem se jich  „tož co  jste tam  dělali?“ „Babi, dnes to bylo super, dělali jsme si ohníček - a děda nás učil sekyrkou štípat třísky, ale byla tupá“.

Těch příhod bylo mnoho, vzpomínám ještě na jeden. Kdysi měl manžel zase odjet na služební cestu a já jsem měla hlídat kluky.  Řekl mi: „Nebuď na ně moc přísná, ale mého Favorita jim nepůjčuj. Mohli by s ním vyjet  na  silnici kde jezdí auta. A stejně je nepojízdný, má prázdné duše a  pumpu (hustilku) jsem položil až nahoru na regál, tam ji neuvidí". Slíbila jsem mu to.

Ale jen  co se kluci objevili ve dveřích, hned na mne: „Babičko, prosím tě, mohli bysme si půjčit ze sklepa dědečkovo kolo?“ „Kluci, to nepůjde, Favorit má prázdné pneumatiky,  pumpa  je v garáži a klíče od ní  si vzal  děda s sebou“. „Babi, a má někdo v tomto domě kolo?“ „To  asi  těžko, v domě je ještě pět rodin,  samé svobodné nebo rozvedené ženské, a jen v jedné rodině je mužský. Je to ale  esenbák - policajt, a je hrozně přísný a zlý, každý se ho bojí"...

Kluci se chvíli tiše radili, pak se vytratili z bytu - a  za nedlouho se vrátili  i s pumpou na kolo, a  hned se sháněli po klíči od sklepa kde stál v koutě Favorit.  „Kde jste  vzali tu pumpu?“ ptám se přísně. „Babi, od toho pána nahoře" pravil jeden z vnuků. . Zazvonili jsme u dveří, on  otevřel a já jsme mu  řekli:  „Pane policajt, půjčil byste nám pumpu na kolo?"  "Babi, a on nám ji půjčil".

 Ach jo, co jsem mela dělat?  S těžkým srdcem jsem jim dala klíče od sklepa, oni si nahustili prázdné duše u bicyklu a pak  se na něm (pod štanglí) vesele proháněli  na chodníku mezi bloky. Jo, ale před tím mi  museli slíbit, že na silnici kde jezdí auta  s ním nepojedou.

*** 

Oba naši vnuci jsou  ženatí, mají už vlastní sny.  Ti jsou sice ještě  malí, ale už   s nimi začínají mít  problémy,  jaké jsme  měli kdysi my s nimi.   A když si  u nás na ně někdy stěžují, my s manželem  se jen tiše usmíváme...