A ten kopeček tak příjemně hřál

Můj dnešní blog je reakcí na zajímavý článek paní Martiny Bojanovské Holandsko versus  Česká republika.  Ona žila delší dobu v  Holandsku a porovnává v něm  tamější poměry  i některé zvyky  Nizozemců s těmi našimi v Česku. 

V Holandsku máme přátele, několikrát jsme je s manželem navštívili, i na  delší pobyt, a proto jsem se rozhodla, že přispěchám i já se svou  svou troškou do mlýna. Při první návštěvě na jaře v roce 1989 jsme Nizozemí projeli krážem krážem, navštívili jsme téměř všechna větší města,  která nejsou od sebe příliš vzdálená, prohlédli  jsme si v nich galerie, památky a různé zajímavosti.  V Amsterodamu například dvě nejznámější  galerie, Rijksmuzeum a muzeum  Vjncenta van Gogha), v Haagu Královskou galerii Maritshaus, v městě  Hertogenboschi  muzeum (galerii) zdejšího  rodáka, středověkého malíře Hieronyma Bosche van Aika – apod.  A i  když jsme později  navštívili tuto zemi ještě několikrát, ta první návštěva ve mně vyvolala ten největší dojem. A  není se co divit, bylo to ještě v době  totality, cestování do  zahraničí bylo pro mne velmi vzácné. 

Tehdy se mi tam líbilo úplně všechno. Nejen plochá rovvinatá  krajina protkaná kanály, rozložitá selská stavení na venkově, úzké barevné domy ve městech, pečlivě opečovávané staré větrné mlýny,  usměvaví  a příjemní lidé, ale třeba  i takové drobnosti, jako byly například  jablkové šátečky z lístkového těsta, prodávané na stáncích i horké,  jakoby   zrovna vytažené z trouby. Chutnaly mi  ale i  nakládané  "háringy" v bagetě,  obložené  zeleninou. Líbilo se mi i přátelské chování Holanďanů – k nám, i k sobě navzájem. Ovšem na to jejich věčné objímání a trojí  líbáni na tváře - i s těmi co se setkali po prve,   jsem si jaksi dlouho nemohla zvyknout. Jo, a když jsem si na to konečně přivykla, zase  jsem si nemohla odvyknout - u  nás doma, v Česku...  

Tehdy jsem ještě hodně kreslila, hlavně venku, v plenéru, a tak jsem si z našeho výletu do Holandska chtěla přivézt  pár obrázků.  Na  jedné procházce mě zaujalo stádo pasoucích se hnědobílých krav na louce poblíž větrného mlýna.  Vytáhla jsem skicák,  akvarelky a ohlížela jsem se po nějakém vyvýšeném místě, kde bych měla dobrý výhled. Konečně jsem objevila jakýsi kopeček za ohradou z drátěného plotu, ve kterém  se pásly  krávy.  Otvorem v pltě jsem prolezla do ohrady, vylezla jsem na ten kopeček,  posadila jsem se tam a začala kreslit.  Byl červen, kopeček byl   přikryt nepromokavou šedou plachtou a příjemně hřál, a já v zápalu práce jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Až později  jsem zjistila důvod. To, na čem jsem tam seděla, nebyl kopec hlíny, ani nějaké jiné zeminy nebo písku, ale hromada kravského hnoje přikrytá neprodyšnou plastovou  folií. Ach jo - a proto se na mne krmiči krav, co tam přijeli s dodávkou napojit ten dobytek, tak divně  koukali... Ještě dnes ve mně vzpomínka na ně, na ty hnědobílé  kravky, i na ten  příjemně hřející pahrbek pod mým zadkem, vyvolávají  úsměv...