Na závěr letošní dovolené
My s manželem se již daleko nevydáváme, nám stačí podívat se do některých ,, krásných míst u nás doma, ale naši „mladí“ si o dovolená cestu do zahraničí nenechají ujít. Ale i to má své problémy. V sobotu se ale u nás zastavil náš nejstarší vnuk s dcerkou a postěžoval si: „Babi, slíbili jsme dětem, že se letos podíváme k moři, chtěli jsme jet do Itálie, ale byla červená, a tak jsme se rozhodli, že poletíme do Bulharska, které bylo v tun dobu „zelené.“ Objednali jsme si to a zaplatili, zítra máme odletět do Burgasu, a dnes se najednou dovídáme, že Bulharsko také celé "zrudlo." Říkám mu „no vidíš, kdybyste si zařídili dovolenou, někde na Macháči, nebo Lipně, neměli byste problém." „Babi, s děckama je to nejlepší na pláži u moře, hrají si v písku a my od nich máme na chvíli klid... “ No asi má pravdu – přeji jim to i dětem, moře je pro nás pro všechny vzácné. V neděli se k němu vydali, odletěli, a dnes již poslali fotografie z pláže. Vidím, že si to tam hezky užívají.
Vzpomněla jsem si na naši dovolenou s dětmi u Balatonu, který nám kdysi nahrazoval moře - i když to úplně nebylo ono. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme v létě roku 1989 dostali konečně povolení vycestovat na „západ,“ přesněji řečeno do Nizozemí. Měli jsme tehdy našetřeny nějaké peníze v tzv. tvrdé měně, které si manžel ušetřil z diet na služebních cestách, kam jezdil občas na servisy nebo na strojírenské výstavy. On se občas někam "ven" dostal, kdežto já jsem za totáče tu možnost neměla.
Když jsme tedy konečně to povolení dostali, rozhodli jsme se, že tam vycestujeme autem, ale v tu dobu jsme bohužel žádný automobil neměli. Náš obstarožní žigulík žigulík, značně opotřebovaný, rezivěl, za pár grošů jsme ho prodali známému na vesnici, aby s ním jezdil na pole. Chtěli jsme si koupit jiné slušnější auto, například lepší škodovku Formana, ale to bylo na dlouhé pořadníky. Až se najednou v reklamách objevilo šikovné malé autíčko podobné francouzskému Citroenu, která nebylo na pořadník, ale při dodání do prodejny na ně stávaly dlouhé fronty. Po delší době se nám ho podařilo koupit, i když ne červené, jak jsem si ho přála, ale bílé. No, koupě autíčka oltcit nebylo pro nás žádné terno, dost zlobilo, časem jsme se ho zbavili a koupili jsi jiné, ale v té době jsme mu byli rádi. (I když se dnes divím, že po pozdějších špatných zkušenostech s ním jsme to tenkrát riskli a troufli si s ním, docela zánovním, podniknout tak dalekou cestu do zahraničí. (I když na hranicích v kempu v Rozvadově, bylo tehdy obdivováno enderáckými řidiči přijíždějících tam v trabantech).
Ale kupodivu – ten náš bílý oltcítek zvládl jízdu do Nizozemska, i po jeho dálnicích, docela dobře, bez poruchy se pohyboval mezi mohutnými kamiony i silnými auťáky všech tehdy vyhlášených západních značek. Po dobu naší holandské dovolené najel 4200 kilometrů bez problémů – a jen jedenkrát nás přivedl do rozpaků. Bylo to ve známém nizozemském městě sýrů Alkmaaru. Manžel zaparkoval, zapomněl zhasnout světla, zašli jsme si prohlédnout město a když jsme se pak k němu vrátili a chtěli pokračovat v jízdě, mělo úplně vybitou baterii. Při startování to v něm jen škytlo - a ani rána. Roztlačit ho nebylo možné, žádný kopeček na dohled, všude kolem rovina jako dlaň. V největší nouzi manžel otevřel kufr - a ejhle, náš zánovní oltcit měl v kufru kliku, na kterou jsme úplně zapomněli. Strčil ji do motoru, párkrát s ní zatočil – a nastartoval. To bylo radosti!
Ale vrátím se na začátek naší jízdy přes hranice. Po podrobném prohlížení dokladů našimi v celníky a policií jsme přejeli hranice, očekávali jsme podobnou proceduru i na nizozemské straně, ale byli jsme mile překvapeni. Celník se ani neukázal a nizozemský policajt se na nás je n usmál a mávl rukou - ať pokrčujeme v jízdě.
Hned na prvním dálničním odpočívadle jsme zastavili že posvačíme. V místním bistru jsem si jako první věc koupila sluneční brýle, samozřejmě ta nejlevnější jaké tam měli. Pak jsme se rozjeli po dálnici do vnitrozemí. Po chvíli jsem ale zjistila, že ty moje vzácné, fungl nové sluneční brýle, postrádám. Nesměle jsem to naznačila manželovi s tím, že jsem je asi zapomněla na lavičce, na které jsme svačili. On sice velmi nerad, ale nakonec se přece jen nechal přesvědčit abychom se pro ně vrátili. Vrátili jsme se – několik desítek kilometrů nazpět – ale nebyly tam. Po podrobnější prohlídce auta jsem pak zjistila, že zůstaly v automobilu, zasunuly se mez sedátko a opěradlo našeho oltcitu. Ach jo...
Nizozemsko jsme procestovali křížem krážem, naši přátelé se divili, že sami tam sice žijí už řadu let, ale do některých míst, která jsme my navštívili, se ještě nikdy nepodívali. (Nastudovala jsem si je podle holandského bedekru). Navštívili jsme Eindhoven, Amsterodam, Hertogenbosch, Naarden, Haag, „miniholandsko“ Madurodam, Scheveningen, Delft, Alkmaar, Harlem i proslulé nizozemské hráze na Haringfnlietu. Počasí nám přálo - a oltcítek se činil... (Fakt je, že jsme tam ty pracně našetřené peníze utratili za benzin do posledního guldenu). Na závěr naší dovolené jsem chtěla navštívit i dvě belgická města, Brusel a Antverpy. Pro mne, jako navigátorku, však nastal poněkud trapný problém. Při jízdě po holandských dálnicích bylo mojí povinností navigovat řidiče na odbočky do center měst - a dařilo se mi – ale při jízdě do belgických Antverp se ne a ne správně „nafázovat...“ Několikrát jsme nájezd do a Antverp minuli, až po nějaké době jsem zjistila proč. .. Výjezdy z dálnice nizozemských byly označeny směrovkou s názvem „centrum, “ kdežto do těch belgických „markt.“ Ach jo, taková marginalita - a tolik zbytečně najetých kilometrů...
Do Antverp jsme přece jen konečně dorazili, na náměstí se sochou muže, který drží pravé ruce urvanou dlaň z které prýští voda, jsme si vypili třetinku piva značky Heiniken, a pak se prošli po po nábřeží řeky Šeldy. Do gotické katedrály, ve které visí i slavný obraz holandského barokního malíře P. P. Rubense, jsme se však nepodívali. Byla celá zahalena zelenou síťovinou, opravovala se....
Brusel mě se svými vysokými administrativními budovami nenadchl, vyfotografovala jsem si jen jeho katedrálu a v boční ulici u hlavního náměstí proslulého čurajícího chlapečka Mannekena Pis.
Z Holandska jsme se vraceli domů plni dojmů, šťastni a spokojeni z poznání míst, po kterých čem jsme tak dlouho toužili. Byl konec července – a nám se vůbec nechtělo vracet zpátky do „zadrátovaného“ Československa. Domluvili jsme se, že využijeme každé minutky, která nám ještě zbývá... Hranice do ČSR jsme proto překračovali těsně před půlnoci, za tmavé noci, při svitu měsíce a hvězdiček. A to jsme tehdy ještě netušili, že za tři měsíce, po 17. listopadu - po "sametové," budou již platit jiná pravidla. Jejich změnu jsme přivítali s radostí, tak jako většina našich spoluobčanů.
(V Nizozemsku jsme byli té doby ještě několikrát, ale pro mne byl první výlet do těch míst tím nejvzácnějším a nejzajímavějším).
Mirka Pantlíková
Znáte Baťovo město Zlín?
Ve druhé polovině 30. let minulého století se firma Baťa stala světovým koncernem, který již pod vedením bratra zakladatele fy Baťa, Tomáše Bati (1876 -1932) ) J. Ant. Bati, zaměstnávala na 32 tisíc pracovníků.
Mirka Pantlíková
Moje vzpomínka na ten den...
Dne 12. dubna 2024 uplynulo 63 let ode dne, kdy vyletěl do vesmíru první člověk, sovětský pilot kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Bylo mu 27 let. Tehdy to byla veliká událost, která mžikem obletěla celý svět.
Mirka Pantlíková
Můj nešťastný pátek v UNI Hobby
Dnes je Velký pátek, jeden z největších křesťanských svátků, den utrpení Ježíš Krista. V ten den, jak praví Bible Kralická, vzal všechny hříchy na sebe a obětoval se za nás, hříšníky. To je čin v dnešní době naprosto neslýchaný...
Mirka Pantlíková
Jak jsme slavili MDŹ
V době minulé, předlistopadové, se dbalo z moci úřední, aby na každém pracovišti proběhla důstojná oslava Mezinárodního dne žen.
Mirka Pantlíková
Smutný konec roku 2023
Začínají Vánoce, největší svátky roku. Těšili jsme se na ně, ale naši radost nám těsně před nim zkalila hrozná událost v Praze na Karlově univerzitě. Vyjádřil se k ní i ve svém blogu i pan Z. Horner, a toto je moje odezva.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Hromadná nehoda poblíž letiště blokuje Pražský okruh, jedno z aut skončilo na střeše
Všechny složky integrovaného záchranného systému zasahují na 27. kilometru Pražského okruhu, kde...
Česko a Německo sdílí pohled na válku Ruska proti Ukrajině, řekl Pavel
Česko a Německo podle prezidenta Petra Pavla sdílí pohled na válku Ruska proti Ukrajině, na...
Čarodějnice bez ohňů? V části Česka vydali zákaz, hrozí požáry
Ve Středočeském kraji se od úterý nesmí zapalovat oheň, a to ani na zahradách v blízkosti lesa nebo...
Lihový boss Březina se ve vězení napravil a změnil hodnoty, tvrdí znalkyně
Lihový boss Radek Březina, který si odpykává třináctiletý trest vězení za obří daňové podvody, se...
Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!
30 uživatelů eMimina mělo možnost otestovat krém na nohy od Manufaktury z kolekce Louka. Pomohl vám na suchou a hrubou pokožku chodidel? Přečtěte...
- Počet článků 332
- Celková karma 22,21
- Průměrná čtenost 719x
mpantlikova@seznam.cz