Jako venkovské dítě bych První máj málem nezaznamenala, kdyby nebyla od rána slyšet z našeho černého „bakeliťáku“ na poličce v kuchyni spousta bujarých budovatelských písniček a ryčných pochodů, alarmujících občany do prvomájových průvodů. Na moje vesnické spoluobčany ale ta agitace příliš nepůsobila. Pokud svátek prvního máje nepřipadl zrovna na neděli, kterou jako správní křesťané uctívali jako den klidu, většina z nich, sedláků, zemědělců a kovozemědělců vyrazila na pole, humna a záhumenky - a s motykami, rýči, kosami a hráběmi "oslavila" nastávající Svátek práce prací.
Nám, dětem, imponovalo, že svítí sluníčko, že nemusíme do školy a můžeme si s jinými dětmi po celý den hrát na ulici před domem. A také to, že jsou rozkvetlé ovocné stromy, meruňky a broskve růžově, jabloně a trnky bíle, a že keře šeříků jsou plné květů. Jejich bílé a fialové kytice jsme nosily domů, aby potěšily maminku a provoněly náš byt. Nejvíc jsme se radovaly, že přijeli "komedianti" a na našem fotbalovém hřišti stojí řetízkový kolotoč s houpačkami.
Později, jako studentka brněnské školy (ŠUŘ), jsem zažívala veselé prvomájové oslavy v této moravské metropoli. Samozřejmě že se tam konaly i prvomájové průvody, kterých jsme se nikdy nezúčastňovala, naše škola to naštěstí po nás nevyžadovala. Zato jsem bývala v prvomájové odpoledne svědkem vystoupení různých hudebních skupin, cimbálových muzik, folklorních a tanečních souborů, které účinkovaly na náměstích a v městských parcích. (A také prvních studentských májových lásek). .
Z počátku bývaly prvomájové oslavy a atrakce spontánní, ale později se omrzely – byly poněkud vynucené a nudné. Vzpomínám také na jediný, první, a také náš poslední studentský majáles, který se konal v roce 1955 v Brně. Uspořádala ho tehdy naše škola - studenti UMPPRUM, spolu s posluchači fakulty brněnské Architektury. Na jeho organizaci se podíleli i naši profesoři a učitelé. Dali nám tehdy za úkol vyrobit kašírované masky – karikatury všech pedagogických pracovníků školy, což jsme nadšeně akceptovali. Do průvodu jsme si také vyrobili různí hesla a transparenty, s kterými jsme, „omaskovaní,“ obveselovali přihlížející davy lidí na chodníku. Ta hesla byla vůči politikům i tehdejší vládě kritická,což mělo mezi přihlížejícími nebývalý ohlas. Bohužel značný ohlas to mělo i u těch politických činitelů, a to nepříznivý... Důsledkem toho bylo, že studentský majáles byl pro příště zakázán, a už se bohužel nikdy neopakoval.
Po skončení školy, a po nástupu do zaměstnání. jsem se měla, jako ostatní, prvomájových průvodů zúčastňovat – vyžadovali to ale zejména ve větších podnicích, v těch menších se na to tolik nedbalo.
Ve velkém podniku, kde jsem pracovala později, v továrně na zpracování plastů bývaly prvomájové akce pečlivě připravované a organizované. A také přísně sledované - kdo se jich ze zaměstnanců pravidelně zúčastňuje - a kdo je ignoruje. Vše se zapisovalo, nebylo jednoduché se jim vyhnout. A tak jsme si s kolegyní vypracovaly metodu "jednou ty a podruhé zase já." Domluvily jsme se, že se budeme střídat. Jednou půjde do průvodu ona a omluví mě že jsem nemocná, podruhé omluvím zase já ji. A tak jsme to společně zvládly. Obě jsme dojížděly ze Zlína - a jezdit do N... ve volný den se nám opravdu nechtělo.
V tomto velkém podniku se prvomájový průvod připravoval několik měsíců dopředu. Naplánovalo se i profesionální vyrobení hesel, ale hlavně se v dílnách vyrobila spousta plastových nafukovacích mávátek, (na způsob nafukovacích plastových hraček, která se tam vyráběly). Těch nafukovacích bílých, žlutých, oranžových sluníček, červených hvězdiček a květinek musilo být tolik, aby se dostalo na všechny účastníky průvodu. Nikdo ze zaměstnanců proti tomu neprotestoval, protože těm, co byli z venkova přišly ty dřevěné hůlky od nafukovacích mávátek vhod, posloužily jim pak doma k přivazování keříků rajčat.
Těm dobrovolníkům, kteří se uvolili, že půjdou v čele průvodu a ponesou vlajky a velké transparenty, bylo po prvomájové akci vyplacena odměna 50 Kč, takže se vždy nějací zájemci našli. Vzhledem k tomu, kolik se na přípravu prvomájových akci vynaložilo peněz a energie, výsledek byl neadekvátní, ba přímo směšný. Průvod se po ránu seřadil na nádvoří fabriky, kolem deváté vyrazil z brány, přešel po mostě přes řeku Moravu a skončil na náměstí, které je od té tovární brány vzdálené asi tak 400 metrů... Na náměstí pronesl nějaký politický činitel z tribuny krátký projev, pak z amplionů zazněla internacionála,a tím celá prvomájová manifestace skončila a lidé se rozešli. Odpoledne se v parku konaly různé atrakce pro děti, ve stáncích se prodávalo občerstvení – prostě tak, jak už to při takových akcích bývá. Mně to nikdy nechybělo, na prvního máje jsme pravidelně jezdili na nějaký výlet. Nejdříve s dětmi nebo s malými vnuky, později s manželem sami.
Po roce 1989 jsme se již žádných prvomájových akcí nezúčastňovali, i když před tím jen sporadicky.
Naše první máje bývaly rozličné, ale ten letošní – korovinarový, je opravdu unikum. Ani hudba, ani průvody, ani demonstrace, ani jiné „zajímavé“ atrakce - případně nepřístojnosti... NUDA. Prostě, každý si musí ten letošní první máj užít podle sebe, možná doma se svými nejbližšími. Mně to nevadí, prvomájových oslav, zejména těch organizovaných, kterým jsem úspěšně vyhýbala, jsem si užila za ta léta až dost..
Dnes, na prvního máje, mě po ránu potěšil májový deštík, který zavlažil moje čerstvě zasazené pelargonie, po poledni zase hřejivé sluníčko, které rozjasnilo od rána zataženou oblohu. A večer si udělám také pěkný - udělejte si ho i vy. Přála bych si, aby se nám během těch následujících květnových dnů podařilo vypudit toho nepříjemného, protivného vetřelce - koronavira, která nám všem již delší dobu otravuje život, a kazí náladu. Už je opravdu načase.
Přeji vám krásný prvomájový den – s láskou - a polibkem pod rozkvetlým stromem.