Čas vánoční nastal

- dárky nám přichystal... V neděli jsme po prve v tomto roce rozsvítili svíčky na adventním věnci a ten druhý jsme pověsili na dveře do našeho bytu. 

To aby naši  sousedé, i příchozí,  věděli, že začíná adventní čas,  který pro nás znamená období klidu, a ten přejeme všem, kteří k nám přicházejí.

Vánoční svátky jsou téměř jedinou českou tradicí, která se u nás ještě masově  dodržuje, nehledě na to, že  jsou  bohužel  vlivem různých reklam značně zkomercializovány, a někteří z nás tomu  tlaku komerce a reklam podléhají. Věřím ale,  že  větší část naší veřejnosti je vnímá tak, jak je v minulosti vnímali  naši  předkové… Jako radostnou událost narození Krista, narození dítěte v Betlémě, které  jednou spasí svět, obětuje se za něj - za všechny jeho hříchy. Krásná představa i naděje, i když ji velká část z nás, ateistů, nebere vážně. Nádherná představa - i tradice... A proto, jako tenkrát před dvěma tisíci lety chudí pastýři přinášeli dárky dítěti v jeslích,  tak se  i  my o Vánocích obdarováváme navzájem. A nezáleží na tom  jestli je dárek velký nebo  malý, hlavně že je darovaný z lásky.

Vzpomínám  na Vánoce, které jsem jako dítě slavila v kruhu naší tehdy čtyřčlenné rodiny v době protektorátu - a za války. Tehdy opravdu ničeho nebylo, všecko zboží spolykala německá válečná mašinérie, regály v obchodech byly prázdné. Nebylo ani dětské oblečeni, maminky přešívaly mladším dětem šaty po těch starších, sehnat od překupnice načerno kousek látky na šaty,  nebo svetřík,  stálo rodiče i dvě vykrmené husy. Peníze tehdy neměly žádnou cenu. Jak vypadá čokoláda nebo pomeranč jsme my, děti, vůbec nevěděly.

Ale na Vánoce jsme se těšily vždycky, i když bývaly skromné. Vánoční jedlička poslaná strýčkem z Valašska, ozdobená několika skleněnými baňkami, ověšená bílými „křapáky“ upečenými maminkou z bílkového těsta, a ozdobená barevným papírovým řetězem, vyrobeným našimi dětskými ručkami, byla naší chloubou. A když na ní tatínek po štědrovečerní večeři rozsvítil svíčky - to  byl přímo zázrak, nejkrásnější stromeček na světě. A pod stromečkem  několik dárků od Ježíška, ale než jsme  je rozbalily, spolu s rodiči jsme se pomodlili a zazpívali Ježíškovi nějakou vánoční píseň a koledu.

Vzpomínám si, že i když  jsem se na Vánoce vždycky těšila, jedny jsem  obrečela. Mezi mými dárky pod stromečkem nikdy nesměl chybět jediný, pohádková knížka. A tenkrát  balíček, který by vypadal jako zabalená kniha, chyběl.  Namísto něho tam ležel objemnější měkký balík, zabalený v hedvábném  zeleném papíře… Když jsem ho rozbalila, vykulila se z něho vínově červená sametová látka na šaty. Dala jsem se do pláče - a nebyla k utišení. Marně mi rodiče tvrdili, že je to velmi drahý dárek, a že Ježíškovi dalo jistě hodně práce než ho sehnal... A že mi maminka  z  té  látky brzy ušije krásné  šatky se žabkami, takové, jaké má moje sestřenice Naďka.. Všechno bylo marné, moje zklamání bylo veliké… Však po týdnu mi tatínek z Moravské Ostravy, kde tehdy pracoval, přivezl  knížku, Karafiátovy Broučky. Prý ho Ježíšek potkal na rynku, a tu knížku mi prý posílá - když jsem si ji tolik přála. To bylo radosti…   

Takže - slavit Vánoce, anebo ne?  My, dospělí, máme na vybranou, jestli tradici Vánoc udržovat, ale co se týká dětí - jednoznačně ano. Už i kvůli tomu, aby - až budou dospělé, měly na co vzpomínat... Tak, jako my  vzpomínáme dnes.

A nezahrnujme děti o Vánocích hromadami dárků, ale darujme jim jen takové, které je opravdu potěší…Tak, jako ten, který kdysi dávno  potěšil mne. Obrázková knížka Broučci od  spisovatele  Jana Karafiáta. A věřte, že je mi tato kniha ze všech dětských knížek, které jsem kdy dostala, dodnes nejmilejší...