Moje curriculum vitae

Přiznám se, že k napsání tohoto článku mě inspiroval článek blogerky Jany Slaninové,  její  životní a  pracovní peripetie  týkající se její  přípravy na zaměstnání a posléze i   jejího praktického uplatnění v životě.. 

Já  měla  vlastně v životě štěstí. Od mládí jsem stále kreslila a malovala -  vzpomínám si, že jako dítě jsem si vystřihovala obrázky z novin a časopisů  a nalepovala si je do sešitu. Tenkrát  to byly hlavně kresby našich českých malířů  Mikoláše  Alše a Josefa  Mánesa. Po ukončení základní  devítileté školy jsem se na brněnskou  uměleckoprůmyslovou  školu  dostala hned po úspěšných talentových zkouškách. 

Po maturitě bych ráda pokračovala ve studiu  na vysoké Umprum,  ale dostat se tam bylo naprosto beznadějné. V republice byly tehdy pouze tři vysoké školy tohoto zaměření - v Praze, Brně a Bratislavě, ročně se tam přijímal jen omezený počet žáků  - a přednost měly děti  těch "privilegovaných,"  anebo  děti našich známých umělců. Možná  bych se tam dostala až po letech, po několika opakovaných přijímacích zkouškách - to by bylo moc nadlouho, a proto  jsem se o  to  (i na radu učitelů)  ani nepokusila - a nastoupila do zaměstnání. Nejdřív to bylo na umístěnku do zlínského Domu pionýrů a mládeže  jako vedoucí kroužků výtvarné výchovy. Tato práce s dětmi mě bavila, ale prostředí tam bylo silně zpolitizováno, což mě otravovalo... A pak, tato činnost mi neskýtala žádnou perspektivu vývoje - leda si udělat pedagogickou nadstavbu  a  pokračovat jako učitelka - a to mě vůbec nelákalo. Našla jsem si  tedy jinou práci, pak jsem se v jednadvaceti  vdala  a  záhy se mi narodily dvě děti. 

Po ukončení krátké mateřské dovolené jsem pokračovala jako grafička v Krátkém filmu Praha, studia Zlín (Gottwaldov - Kudlov). Tam jsem pracovala přes  dva roky, líbilo se mi tam, ale tuto práci jsem  musila bohužel opustit. Manžel započal řádné studium na VUT v Bratislavě a já jako živitelka rodiny jsem byla nucena  najít si práci ve městě, abych mohla vodit děti do jeslí, a později školky.  V jednom větším zlínském  propagačním podniku  jsem si našla práci návrhářky reklamních  poutačů, a po jeho reorganizaci jsem dokonce po nějaký čas pracovala  jako  aranžérka a  návrhářka  potravinářských výloh. Nevadilo mi to, naučila jsem se dalšímu řemeslu - a  mezi aranžéry byla legrace... Vyhrávali jsme různé soutěže - bylo  to  tam v mladém kolektivu docela prima.   

Pak jsem měla konečně štěstí, po jakémsi konkurzu jsem získala místo designerky,  průmyslové návrhářky, ve velkém  průmyslovém závodě, v podniku  na zpracování plastů.  A moje činnost?  Finální úprava výrobků - potisky válcovaných materiálů, (folií PVC) a podlahovin, nafukovacích  hraček a obalovin - tašek. Pracovala jsem tam po dobu 17 let,  až do odchodu do důchodu (tehdy v 55 letech). Pak jsem  ještě deset let podnikala  samostatně doma, jako OSVČ  - obor užitá grafika.  

Po dobu  mého  tzv. produktivního života jsem vystřídala několik  podniků, ale nikdy jsem toho nelitovala. Bylo to stále v oboru, a vždy jsem se  tam  naučila  i  něco navíc. Měla jsem štěstí, pro mne byla  moje práce  vždycky  koníčkem  a  zálibou.

A kreslím i teď, stále mě to baví, stále se mám co učit. Dnes, kdy jsem již doma, mě kupodivu kromě toho kreslení baví i  jiné práce, které mě dřív  spíš nudily. Dokonce i  pečení a vaření… Mám teď víc času, zkouším  různé recepty z internetu  a  podobně. A naše rodina, která se utěšeně rozrůstá, to vítá. Víte, ono někdy ani  nezáleží  jakou práci děláte, ale na tom, jestli v té  práci najdete skutečné zalíbení.