Je před Dušičkami, Svátkem zesnulých - a já jsem například hrdá na to, že máme u nás v České republice pěkné hřbitovy. Naši občané se dobře starají o hroby svých blízkých, které jsou po většinu roku hezky upravené. To všude ve světě opravdu nevidíme, v některých zemích mají hřbitovy zanedbané, zarostlé travou...
A co se týká české hudby? Hudbu Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Jusefa Suka a dalších našich skladatelů, mám na PC stále k dispozici, kdykoli si ji mohu přehrát. Znáte například nádhernou nostalgickou skladbu, věnovanou minulosti českého národa, Elegie Op. 23 od Josefa Suka?
A Seifertovu vzpomínkovou knihu, Všechny krásy světa, mám zrovna na stole, čtu ji již podruhé. Básník v ní vzpomíná nejen na své dětství a mládí prožité v Praze, ale i na literáty a malíře ze skupiny Devětsil, na jednotlivé umělecké osobnosti, Vítězslava Nezvala, Ladislava Vančuru, Jana Zrzavého a další...
Karafiátovy Broučky, moji nejoblíbenější dětskou knížku, jsem dětem a vnoučatům dávno přečetla, četbu nahrála, mohou si ji kdykoli přehrát z magnetofonového pásku.
A o rozkvět naší milované ČR (i o ten demografický), se také staráme, v poslední době se například v rodinách našich vnuků narodili dva chlapci. :-) A manžel, i když je již v důchodu, stále ještě pracuje a odvádí státu daně. Co můžeme my, jako občané ČR, udělat víc?
Já ale dnes apeluji na nás, na občany: Když už tu máme to 100. výročí založení naší Československé republiky, (a že se bohužel rozdělila na dvě části není vina nás, občanů), nebylo by na místě, abychom v tyto dny umístili, aspoň do oken, československé vlaječky (tak jak to činí o svých výročích ostatní evropské státy?) Vždyť naše červeno-modro-bílá vlajka je krásná, zaslouží si větší pozornost, než aby se s ní mávalo jen při sportovních zápasech na stadionech...
Divím se, že aspoň při takových významných státních svátcích, jako je sté výročí vzniku Československé republiky, se nenajde někdo z oficiálních ústavních činitelů, politiků - z vlády nebo parlamentu, a občanům nepřipomene, že vyvěsit státní vlajku není žádný přežitek z doby totality (jak to stále někteří občané tvrdí), ale je to symbol naší české státnosti a suverenity, je známkou naší hrdosti na zemi ve které žijeme, na zemi, kterou jsme zdědili po našich předcích. Je to možná i naše povinnost vůči nim...
Pozn.: Inspirováno článkem na blogu M. Valíčka.