„Člověk“ prý „opravdu nikdy neví z čeho ztloustne…“

Minulý týden jsem navštívila blízké řeznictví a koupila tam tři jelíta, dvě  jitrničky, hromádku škvarků a kus čerstvé tlačenky. Té, které se u nás na Slovácku říká  přesbuřt.

Do tohoto soukromého řeznictví U S.... chodím ráda, dbají tam na kvalitu, jejich výrobky se téměř podobají  těm domácím - jak jsem je znala z dětství.

A je vidět, že se již pořádně ochladilo a sezóna zabíjaček nastala. A je to dobře, zabíjačkové dobroty jsou obohacením každé české a moravské kuchyně. Při té příležitosti jsem si vzpomněla  na jednu příhodu - kterou mi kdysi při návštěvě mé rodné obce vyprávěla naše bývalá sousedka, tetka Mikeška:

„Víš, děvčico, já su odjakživa čistotná a dbalivá  ženská… To  když se chystá zabijačka, a tu míváme dvakrát do roka, musí byt u nás všecko špigl-nigl. Všecko musí byt v pořádku, dvúr pozametaný, kuchyň uklizená, pro řezníka Střeštíka, kerý je velice pinklicht,  musí byt všecko nachystaný,  všecí rodinní pomocníci musijú čekat v pozoru na jeho rozkazy, aby se to dopoledňa  všecko stihlo, a on mohl odpoledňa  udělat v dědině ešče jednu zabijačku…

Kotel pod šopkú musí byt vymytý, a ten dřevěný dekl na něm kořínkáčem pořádně vydrhnutý. A všecky ty utěrky, náčeňové,  a jiné hadry, musijú byt  vypraný a poskládaný, aby byly po ruce, a nic  se  nehledalo, protože  když je zabijačka - a je pilno, každú chvílu se něco umývá, pořád sú potřeba.  A už dopředu musí byt taky nachystaný všelijaké ty mise, hrnce a kastróly na roznášku jelit, jitrnic a zabijačkových  drobů.  A  taky dvě konvice na polívky - jedna na tu bílú, co se v ní vařil podbradek (ovar) a ostatní droby, a  druhá na tu tmavú, obarovicu (ve Slezsku prdelačka), v keré se vařily jelita a jitrnice. 

A tož - když byla u nás vlúní před Vánocema tá první zabijačka - a všecko při ni dobře dopadlo - poslední jelita a jitrnice byly vytažený z kotla  a zbyla v něm enom tá  polívka obarovica -  a já jsem ju velkým šufánkem vybírala a rozlívala do připravených konví, aby ju děcka  mohly roznýst po  rodině a  súsedech, najednú hrábnu na spodek kotla - a kruciš, co to tam je? Hrábnu podruhé -  a vylovím cosi těžkého, mokrého a mastného... Šmarjápanno, kus teplákové hadry, kerú sem tam co chvílu čistila tú desku stolu, pokrytů vixlajvantovým ubrusem, kerý stál těsně vedle teho kotla, co se v něm vařily ty polívky. Jak se tam enom mohla dostat?  No ja...  Asi tam neščastně  spadla, a já si teho  nevšimla.

No nic, řekla sem si, polívky sú už  rozlitý v konvách - děcka o tem  nevijú,  nikemu  o tem neřeknú -  jináč by z teho mohly byt leda  řeči po dědině, tak si to nechám pro sebe.  No - šak co,  aji kdyby - stejně by se nikemu nic nestalo. Tá tepláková hadra  byla úplně čistá, šak sem ju před tím vyprala  v automatce.

A tož tak, děvčico - všecko co bylo potřeba se z té zabijačky  rozneslo, všecko každýmu šmakovalo,  nic nezbylo, žádný z rodiny, ani ze súsedú, si nedošél  na nic stěžovat.  A ta-jak se u nás říká -  „darovanýmu koňovi na zuby nehleď,“ - a taky  „člověk nigdá neví z čeho ztlustne...“ Ale ani ty  o  tem radši nikemu  neříkej, stalo se to teda už vlúní před Vánocama, ale člověk nigdá neví, kdo by ho kde mohl  pomluvit... Znáš to, lidi sú zlí…“

A  tož já jsem  o tom dlouho mlčela, a zatím o tom  nikomu neřekla, až tady vám… Nechejte si to ale také pro sebe, kdyby se to tetička Mikeška dozvěděla, zlobila by se na mne...