Vedení naší továrny na zpracování plastů nás tam vyslalo tři pracovníky, dva jsme byli nestraníci, a jedna z nás byla "hlídací" soudružka, a dost protivná...
Prošla jsem si výstavní pavilony i obchodní domy, a v jednom z nich jsem si ze svých velmi skromných finančních prostředků, nevelké sumy vyměněných východoněmeckých marek, koupila kuchyňský ruční šlehač, pilník na ztvrdlé paty, který u nás nebyl k mání, a dvě bavlněné látky, asi tak dva a půl metru dlouhé. Jedna z nich byla pěkně barevně károvaná, mínila jsem, že by se hodila na halenku k riflím naší čtrnáctileté dceři, druhá byla béžová kanava na vyšívání. Ubytováni jsme měli zajištěno ve studentských kolejích, v té době opuštěných..Před odjezdem jsem si celní prohlášení vyplňovala ve studentském pokojíku u malého kovového stolku.
Představte si ale tu hrůzu, když jsem až ve vlaku zjistila, že to celní prohlášení nemám, že jsem ho asi v těch kolejích zapomněla. Možná mi tam spadlo pod stůl a já si toho nevšimla, nevím... Trnula jsem hrůzou, jak to na hranicích těm německým celníkům vysvětlím. Když tam ale rychlík zastavil, oni přišli - a vypadali velmi přísně, zvláště jedna starší celnice ve stejnokroji, kufr nenařídili vysypat mně, ale té "hlídací" soudružce, co měla lehátko dole pode mnou.. A pak s ní něco dlouze sepisovali. Mně jen pokynuli a slušně mě pozdravili. To byla úleva...
Dnes to vypadá směšně, ale pro mne to byl možná jeden z těch nejhorších zážitků z doby tzv. totality. Vylekaná jsem byla i proto, že když jsme do NDR jeli, byla jsem svědkem, jak z rychlíku na hranicích policie vysadila dva mírně „ovíněné“ pasažéry z Ostravy, kteří neměli celní prohlášení v pořádku. Ještě dnes si pamatuji na jejich slova.
Celník: „Pánové, předložte celní prohlášení!“
Jeden s pasažérů: „Chcete jedno, nebo obě dvě?“
Celník: „Vy máte dvě? Tak si okamžitě vystupte!“
Jeden z těch pasažérů se rozkazu vzpouzel, druhý se ho zastával, a tak musili vystoupit oba dva. Nakonec to ale asi dobře dopadlo a do Lipska přijeli dalším vlakem, protože jsem je při zpáteční cestě viděla sedět v rychlíku.
Tož tak... I takové „humorné“ situace jsme tehdy zažívali na hranicích. Nepřeji vám to...