"Proč mají děti rády J. V. Stalina." (Vzpomínka)

Ne, nečekejte ode mne, že budu J. V. Stalina vychvalovat anebo hanět. Moje první vzpomínky na něj se datují k době poválečné - 

k době, kdy jsme my, školní  děti, chodily povinně na  filmy inspirované před tím nedávno skončenou Druhou světovou válkou. Byly to  vesměs sovětské filmy, české  filmy s válečnou  tématikou se tehdy ještě v kinech nevyskytovaly. A v těch ruských filmech, při útoku  na „německé uchvatitele,“ sovětští vojáci vždy vyráželi s pokřikem  „za Stálina, za ródinu!“  Filmy to byly velmi emotivní a drastické, bojovali a umírali v nich za svoji vlast nejen  hrdinní sovětští vojáci,  ale i  civilisté. Na nás  děti, které jsme si válku a frontu jak probíhala u nás v  jihomoravské dědině  N...  ještě živě pamatovaly,  to byly velmi  silné zážitky.  Vzpomínám si  například na ruský film „Bylo jedno děvčátko“ - velmi dojemný, ale  i  drastický příběh z války, který jsem  tenkrát obrečela...

Po válce, a zejména po  Únoru  1948, jsme byli ve škole vedeni k tomu, abychom vzhlíželi s úctou jak k zemi našich  osvoboditelů Sovětskému svazu,  tak  i  k jeho  politickým představitelům, zejména ke generálnímu  tajemníkovi  KSSS  J. V. Stalinovi. Přiznám se vám, že já, která jsem od mládí  neustále kreslila,  jsem  měla  tehdy Stalinovými vousatými  "portréty" počmáraný kdejaký piják... 

Kdysi v šesté třídě nám  dala  paní učitelka  A. B.  z jazyka českého za úkol napsat slohový úkol s názvem  Proč mají děti rády J. V. Stalina.  Mne tehdy ten námět nezaujal ani „nenadchl,“ ale nakonec jsem  ho  za pomoci různých novinových článků přece jen nějak "slepila." Hůř ale dopadl spolužák Ludvík K…, ten do sešitu napsal jen tuto jedinou větu: „Soudruhu, co mám o tobě napsat, když nic nevím."  Po odevzdání slohových prací  nastal ve škole  poprask.  Nejdřív  spolužáka  Ludvu  před  celou třídou vyplísnila  učitelka, pak popadla sešit a  běžela s ním do ředitelny. Tam  si  Ludvíka  zavolali a dali mu  co proto.  Prý ho vyslýchali kdo ho k tomu navedl... Nevím, jestli se to později projevilo  i  na jeho vysvědčení,  ale pamatuji si, že z té ředitelny přišel  tenkrát  do třídy celý ubrečený…   

Později, na brněnské umprumce, kam  jsem odešla po ukončení devítiletky, se to již tak nebralo, pokud si vzpomínám, nikoho nám tam násilím nevnucovali… Učili jsme se povinně jazyk ruský,  který byl námi hrubě znevažován, včetně naší ruštinářky, kterou jsme pro její úctu k ruské  literatuře posměšně nazývali Arína Radiónovna.“  (Chůva  A. S. Puškina). No jo, ta naše  „Arína“  to  s námi, adolescenty,  neměla vůbec lehké…

Vzpomínám si i na konec stalinského kultu - po smrti  J. V. Stalina, který  zemřel 5. března 1953… To jsem tehdy bydlila s ostatními 150 studentkami brněnských středních škol  ve studentském domově, v dívčím internátě na Lidické ulici. Tato stará budova, prý bývalý klášter, tam dosud stojí.  V pokojích, které byly opatřeny kovovými postelemi, stolem a dvěma židlemi, nás bylo ubytováno osm. V rohu místnosti stála litinová  kamna, ve kterých jsme si samy topily, a také jsme denně uklízely pokoj, což se denně kontrolovalo. Vzpomínám si, že tehdy, v den Stalinova úmrtí, jsem měla zrovna úklid - a personál internátu byl tak vyvedený z míry,  že na tu  pořádkovou   kontrolu  úplně zapomněl.

Také si vzpomínám, že po smrti J. V. Stalina byl vyhlášen státní smutek, který trval až do jeho pohřbu. Po tu dobu  zněla  ze všech  rozhlasových  amplionů  ponurá  smuteční hudba… A také mě překvapilo,  že krátce poté co se vrátil náš tehdejší prezident Klement Gottwald  ze Stalinova pohřbu v Moskvě, zemřel  i  on… A státní smutek byl vyhlášen  nanovo... Připadalo mi to tenkrát hrozně zvláštní…

A netrvalo to dlouho –  začaly se dít věci… V Moskvě odstranili nejbližší Stalinovy pomocníky (L. P. Beriju  a další),  a později, po  nástupu  N. S. Chruščova, nastal stalinskému kultu absolutní konec... Na světlo vyšla spousta omylů – i zločinů, které stalinský režim napáchal… A později vyšlo najevo  i  to, co  se  za období  prezidenta  Klementa  Gottwalda,  a jeho vlády,  dělo u nás…  To už je ale jiná kapitola,  tu raději  přenechám odborníkům - a  historikům...

A na závěr ještě jedna malá vzpomínka. V roce 1987 jsme obdrželi s manželem odborářský  poukaz na dovolenou  k Černému moři, do Kobuletti v Adžarské republice, která je součásti Gruzie. V hlavním městě Gruzie, Tbilisi, jsme tehdy strávili celý den… Překvapilo mě,  že jsme tam potkávali hodně mužů, kteří jakoby Stalinovi z oka vypadli - tak mu byli podobní.   A  také  tam měli v kdejakém okně vystavený jeho obrázek nebo fotografii... Obyvatelé  tohoto gruzínského města  si svého  "velkého syna Gruzie," J. V. Stalina- Džugašvili,  i  po 25 letech od odhalení stalinských  procesů  stále  ještě vážili.  A moc bych  za  to  nedala,  že je  tomu tak  dodnes…