Po ránu bylo venku zamračeno, ale nepršelo - ani nesněžilo, a chodníky nebyly kluzké, ani zledovatělé.
Jo, když jsme byli děti, anebo nám bylo kolem dvaceti, to jsme se na ledovku docela těšili, ale dnes, když je nám šedesát – a víc? Dnes je již panečku sklouznutí, i uklouznutí, na pováženou, člověk by se kvůli momentu neopatrnosti nerad dostal na úrazovku. A tak hlavně kvůli tomu jakž - takž přijatelnému počasí jsem navrhla manželovi vydat se zase jednou do města na „vánoční trhy.“
Manžel souhlasil - a tak jsme před desátou vyrazili do města. Na náměstí Míru nás přivítal vánoční strom - modrými žárovečkami osvícený pěkně rostlý vysoký smrk. Ten toto náměstí, jako jeho součást, „zdobí“ po celý rok, a proto mají zlínští radní po starosti, nemusí shánět nějaký vánoční strom jinde. Poblíž střídmě ozdobeného smrku nechali postavit malou provizorní dřevěnou zvonici se zvonem, na který si každý návštěvník trhu může zaklinkat. Tato atrakce se líbí hlavně dětem, kterými je vesele využívána. Bim - bam, jeden z malých „zvoníků“ mi dovolil, abych si ho při tom tahání za provázek vyfotografovala.
Pak jsme se zastavili u Betléma, který je zdejší tradicí... Vzpomínám, že dřív v něm představovaly Svatou rodinu živí lidé (i ovečky tam kdysi pobekávaly), ale v posledních letech, Svatého Josefa, Pannu Marii, Ježíška a pastýře, pískajícího na píšťalu, představují sochy vyřezbované z lípového dřeva. A tak i nějakou tu kravku, ovečky a ovčáckého psa... Vzadu za Betlémem, u vánočního smrku, vykukuje velký bílý anděl – asi archanděl Gabriel - Zvěstovatell, který mi svou vizáží tak trochu připominal strašidelnou „bílou paní...“
V dřevěněných stáncích ozdobenými vánočními girlandami byla všehochuť lidových výrobků - od prací keramiků, košikářů, výrobců drobných textilních a kožených předmětů, sklářů, papučářů, kovotepců, až po perníkáře, vystavujících různé vánoční figurky a perníková srdce... Převládaly tam ale stánky s různými poživatinami, jako bylo různé vánoční cukroví, perníky, domácí trdelníky, koláče, valašské frgály, štramberské uši, "pravé" maďarské langoše, bramboráky, ale i zabíjačkové lahůdky – jitrnice, tlačenky, opékané klobásy a podobně. Stánky s občerstvením nás zase lákaly na kávu, na bylinkové čaje, ale hlavně na svařáky z červeného i bílého vína, a na různě ochucené punče. Samozřejmě jsme neodolali a pro zahřátí jsme jeden z těch výborných, horkých vánočních punčů ochutnali. A k tomu jsme přikusovali velký křupavý bramborák, právě vytažený z horkého oleje. Ňam...
Ještě než jsme se opět vydali na trolejbusovou zastávku, zastavili jsme se ve velké prodejně knih na náměstí, kde jsme trochu provětrali peněženku zakoupením několika pěkných knih pro naše blízké. (Doufám, že si aspoň některé z nich stihnu do Štědrého dne přečíst. Je to můj osobní „ježíškovský" zvyk - darovat je trochu použité, mírně „očtené“). Těším se zejména na knihu od Oty Pavla (a o něm), Povídky v šuplíku.
Domů jsme se s manželem vrátili po poledni, uvařili jsme si kafíčko a pochutnali si na trubičkách z lístkového těsta „od babičky,“ jak to bylo na stánku psáno. Byly dobré.
Odpoledne jsem si na fotoshopu upravila fotografie - a i když nejsou nijak vynikající, snad tamější atmosféru trhu vystihly... Se sluníčkem a modrým nebem by byly samozřejmě barevnější a pěknější, ale co naplat, jeden si nevybere... Snad to bude příští rok o zlínských vánočních trzích lepší...