Dnes je sv. Mikuláše...

A s ním i jeho družina, andělé a čerti. Když jsme byli malí říkávali nám, že ten, kdo byl hodný a poslušný, dostane od Mikuláše pěkné dárečky, ale ten, kdo zlobil,  dostane leda od čerta hromádku uhlí. 

To uhlí si to čertisko nosilo v jutovém pytli na zádech… A kdo byl obzvláště nehodný, odnesl si ho ten „rohatý“ v tom měchu  rovnou do pekla.  Na  Mikuláše jsme se těšili, čertů jsme  se báli,  ale pokud se  v naší chalupě nikdo z nich neukázal,  bývali jsme  smutní a zklamaní…  

Vzpomínám si na jednoho "čerta," kterého nám kdysi dělal tatínek. Vypadal  tak věrohodně, že jsem málem uvěřila, že je opravdový. Byl celý chlupatý – kožich částečně z beránka, ale i ze strakatých  králičích kožek, mu dodával jakési originality. Na hlavě měl  černou chlupatou beranici s rohy, vzadu  z kalhot mu trčel  čertovský ocas... Jenom si jaksi zapomněl přezout tatínkovy kostkované pantofle... Bylo to dávno, otec byl železničář, bydleli jsme tehdy na Ostravsku  ve strážním domku u trati, daleko od lidí. Rodiče si  museli být ve všem soběstační - tedy i v té mikulášské  (a čertovské) aktivitě...

Později, když jsme se přestěhovali na Kyjovsko, nebylo u nás o Mikuláše a čerty, nouze. Ani je maminka nechtěla všechny do chalupy pouštět,  zvláště když v ten den nemrzlo a bylo bláto. Pak jsme se s mladší sestrou musily spokojit s nadílkou do talířků, které jsme si dávaly večer před "mikulášem" za okno. Ráno po probuzení jsme se běžely podívat, co nám tam nadělil. Dárečky  tam  bývaly skromné,  nějaké cukroví, ořechy, jablka, školní pastelky a omalovánky, jen ty dva  perníky s nalepeným  Mikulášem  a  čertem  tam nesměly  nikdy chybět… Naše dětská  radost  z dárků  byla veliká.

Jednou, a to jsem již byla větší, přihrnula se  k nám do chalupy s vousatým Mikulášem  celá  horda čertů a andělů. Dělali takový rámus, že náš nejmladší ouškrabek, asi čtyřletý  bráška, zalezl strachy pod stůl  a nechtěl vylézt. Marně ho Mikuláš lákal na dárečky - křečovitě se držel nohy od stolu a za nic na světě  nechtěl opustit svoji "bezpečnou"  pozici. Najednou přiběhl z venku jeden z rozpustilých čertů a poprosil  moji  mladší sestru, aby mu  přišila utržený chlupatý ocas, o který přišel v pouliční šarvátce s jinými „pekelníky.“ Přišívání  čertovského příslušenství  malého  brášku tak zaujalo, že překonal strach a vylezl ze svého úkrytu. Jeho víra v tyto nadpřirozené bytosti tenkrát jistě utrpěla jistě pořádnou trhlinu...

Dnes je pátého prosince, Mikuláše bude zítra -  tam, kde se mikulášská tradice dodržuje, bude chodit se svou družinou již dnes večer… Malí se těší na dárečky, velcí si chystají kostýmy a masky, aby vypadali co nejvěrohodněji.  Jen aby to dospělí s těmi strašidelnými čertovskými maskami nepřehnali a malé děti zbytečně nevyděsili. Pro nás tenkrát stačilo, aby si "čerti" načernili  tváře sazemi a na hlavu si dali beranici s papírovými  rohy.  Nevypadali hrůzostrašně, spíš legračně -  a  malé děti se jich tolik nebály...  

Až  k večeru postříbří  ztemnělé ulice padající  sněhové vločky, kouzlo mikulášského večera dovršeno…  Při vzpomínce na mé dětství, prožité na vesnici,  měl  tento  večer vždycky své nezapomenutelné kouzlo…