Svatba s podmínkou...

Maminka neměla ráda faráře, zejména ty katolické - a vůbec se  tím netajila. A po tom, co jsem se později, v dospělosti,  dozvěděla o příčině její nelásky  k nim,  jsem se tomu ani nedivila. 

Jak  už to v těch dobách bývalo, jako mladá, dvacetiletá dívka, odešla v roce 1934 na Valašsko,  do rodiny místního židovského majitele hospody a  řeznictví, Samuela H… pomáhat  v domácnosti  a opatrovat jejich dvě malé dcerky, Irenku a Adélku. Všichni ji tam měli rádi, vážili si ji,  i  ona tam byla spokojená.

(Celá  tato rodina byla bohužel během německé okupace v koncentračních táborech vyvražděna, za kostelem té valašské obce mají svůj  pomník).  

Šikovná, dlouhovlasá, černooká Terezka však záhy neunikla pozornosti místních chasníků.  Nejvíc  se jí dvořili dva bratři,  Tonda a Lojzek. Dlouho se nemohla rozhodnout pro kterého z nich, až  nakonec dala přednost tomu staršímu,  Lojzkovi.  A  znáte to  jak  to mezi mladými  chodí když se do sebe zamilují…

Koncem roku 1935 opouští Terezka službu a vrací  se i se svým nastávajícím  domů na jižní Moravu - a musí být svatba. Je v tom  ale problém… Ona je evangelička, on je katolík – a to se tehdy nenosilo… Příslušníci odlišných náboženství se tehdy na vesnicích, zejména na těch moravských,  brali jen sporadicky -  a když  už,  jen se svolením rodičů...  Snoubenci je o  svolení  sňatku musili požádat.

U ženicha nebyl problém, nastávající nevěsta Terezka byla samozřejmě v nevýhodě, ale nečekala, že by si matka jejího vyvoleného mohla klást podmínky. Ale bohužel, stalo se tak… Když ji požádala o syna, svolila,  ale s jednou podmínkou - a to, že svatební obřad musí být vykonán v katolickém kostele. V dnešní době by to byla samozřejmě prkotina,  ale tenkrát to byl opravdu problém.

 (Jak jsem později moji valašskou babičku  Marii poznala, byla to ve skutečnosti hodná, pracovitá a rozumná žena, proto se divím,  že si tehdy takovou podmínku vymínila. Myslím, že tuto prostou  ženui asi navedl někdo hodně zlý).

Snoubencům tehdy nezbylo nic jiného, než jejímu přání vyhovět. Svatba se měla konat  u nevěsty, a proto se vydali na  farní úřad do vedlejší obce, aby tam svatební obřad se  sezdávajícím domluvili… A jak už to chodí, snoubenci, kteří mají mít obřad  v katolickém kostele, musí před tím absolvovat jakýsi náboženský seminář -  „chodit na katechismus“ se tomu říkalo. A tamější pan farář, přepoctivý sluha  Boží  František H…, nelenil a  začal nastávajícím novomanželům klást podmínky. Nevím, jestli to bylo z jeho hlavy, nebo z nařízení vyššího kléru, ale sdělil jim,  že  je sezdá  jenom v tom případě, když mu oba slíbí,  že první dítě, které se z jejich manželského svazku narodí, bude pokřtěno  v katolickém kostele a stane se katolíkem. Co snoubencům zbývalo, slíbili mu to…   

A  záhy byla  svatba, sice skromná, ale se vším, co k ní  patřilo. Slepice na smetaně, polévka s játrovými knedlíčky,  koláče,  cukroví,  slivovice -  i nějaké víno se ještě ve sklepě se našlo. Po svatbě dostala Terezka věnem nějaké peníze a  pět měřic pole, dědictví po svém otci, který zemřel záhy  po svém návratu z První světové války.  Po nějaký čas bydlili u stařenky, později si koupili menší domek a začali ho opravovat. Z otce se stal zemědělec, obdělával pole, ale při tom dál dojížděl za prací  až do vzdálené Moravské Ostravy…  Byla hospodářská krize,  peněz bylo třeba.

V květnu roku 1936 se jim narodila pěkná zdravá dceruška, které dali jméno Marie.  Pokřtěna nebyla  v  kostele katolickém, ale v evangelické modlitebně. Moje maminka  byla svobodomyslná žena,  měla svoji hlavu…  Sama pocházela z rodiny evangelické a věděla, že jejich slib byl katolickým farářem  vynucen pod  nátlakem, bylo to vlastně z jeho strany vydírání - a proto se rozhodla tak, jak  sama uznala za správné...

Ale jak se  říká, „neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“.. V osmém měsících svého věku, brzy po Vánocích,  jejich dcera  Mařenka onemocněla a po kratičké nemoci umírá. Snad to byl náhlý zápal plic, srdeční kolaps,  nebo možná meningokok, kdo ví… A to prý byla předchozího dne ještě veselá a dováděla, večer ale dostala vysokou teplotu, a přes všechny zábaly, které jí maminka po celou noc dávala, ráno lékaři, kterého přivezli  z vedlejší vesnice, umírá na rukou… Nikdy se rodiče nedozvěděli pravou příčinu její  smrti... V těch dobách se to příliš nezkoumalo, malé děti umíraly často.  Pro rodiče to byla veliká rána, a pro moji matku  o to větší, že v době té nešťastné události byla sama doma,  otec pobýval přes týden  v Moravské Ostravě, kde tehdy pracoval.  

Po pohřbu děvčátka se však stala neslýchaná věc… Velebný pán, tehdejší katolický farář František H…, který je před rokem sezdával, věnoval této záležitosti svoje nedělní kázání. Ze své kazatelny hřímal, obviňoval nešťastnou  matku, tehdy dvaadvacetiletou Terezku, že si to zavinila sama. Nazýval  ji špatnou křesťankou, křivopřísežnicí, kterou prý  Bůh potrestal za to, že nedodržela slib a  nenechala svou  dceru pokřtít  v  katolickém kostele. Proto si prý  vzal  její  dítě k sobě…  

Jeho kázání v této tehdy klerikální, zaostalé obci N... mělo zlé následky. Převážná většina jejích obyvatel byla katolického vyznání  a  slova jejich velebného pána byla pro ně svatá... Mladé matce  v  jejím těžkém období nepomohli, odsoudili ji,  postavili se proti ní…

Následky to  samozřejmě zanechalo  i  na ní. Otřáslo to nejen její vírou v Boha, ale hlavně v církve  a  jejich „boží sluhy“ na zemi… Od té doby tvrdila, že všechna ta církevní pozlátka, zpovědi a drmolení růženců, jsou jen  přetvářkou  a pokrytectvím… Po čase vystoupil otec z katolické církve  a  stal se  i  on evangelíkem… Jejich vztah k církvím (všeobecně), a hlavně ke  kněžím, se však od té doby změnil, stal se vlažným, a ani nás, děti, nikdy nenutili chodit do kostela… Nechávali to jen na našem osobním rozhodnutí...

Rodiče spolu žili  62 let, vychovali nás, čtyři děti,  a odešli  na věčnost pár měsíců po sobě. Dnes oba odpočívají  na  evangelickém hřbitůvku v  N…, leží tam s nimi  i jejich  dceruška Marie…

Katolický kněz, duchovní pastýř, farář  František H…., bigotní a nesnášenlivá osobnost, který po dlouhá léta svého působení v kraji tak neblaze ovlivňoval  své ovečky,  je  již také dávno „v pánu...“  Leží na hřbitově ve vedlejší vesnici, v obci své bývalé farnosti...

Kdysi,  jako  devítiletá školačka, jsem ho  viděla před naší obecnou školou (asi mu skončila hodina náboženství), jak staré, udřené stařence s nůší na zádech, nastavuje k políbení svoji  bílou, pihovatou ruku. Dodnes mám před očima  tu jeho úzkou, bledou tvář s bezbarvými rty… Tak nějak jsem si představovala věrolomného Lomikara z Jiráskových Psohlavců, o kterých  jsme se právě učili ve škole. A to jsem  ještě tenkrát  nevěděla, jaké trápení kdysi způsobil  mé  matce…