Vzpomínka na Paříž 1968 (1)

Jak to bylo před rokem 1989 s výlety do zahraničí, zejména na „západ,“ pamatujeme si my starší ještě velice dobře. Takové věci se nezapomínají.

Manžel se sice  jako projektant NC strojů, občas do zahraničí  na opravu  nějakého stroje dostal,  ale mně to bylo odepřeno. A přitom  jsem po tom  toužila.  Až jednou, v roce 1968,  se konečně našla cestička jak  mému  přání vyhovět. Po několika  služebních  cestách  na opravu importovaných mašin se mu konečně podařilo z diet  našetřil nějaké groše v tvrdé měně, které  by mohly stačit  na  krátký pobyt  ve Francii.  Ale mělo to  háček. Vyjet se tam dalo  leda  na pozvání. Nakonec se vyřešilo i to. Požadovaný zvací dopis do Paříže nám byl poslán prostřednictvím jednoho francouzského technika, s kterým se  setkal na strojírenské výstavě...  (Podotýkám, že toho hodného člověka jsem nikdy neviděla). 

Všechno klaplo, muž se tím zvacím dopisem  a  uspořenými valutami z diet  u soudruhů prokázal a oni nám  výlet do Paříže blahosklonně povolili. Je třeba ale připomenout,  že to bylo v létě 1968, v době takzvaného „pražského jara,“ v době jakéhosi uvolnění poměrů  v ČSR.

Jakmile jsme získali souhlas k výjezdu, bleskově jsme vše zařídili, děti  odvezli na 14 dní na venkov k babičce,  manžel objednal dvě jízdenky  s  místenkami na rychlík Praha – Paříž,  a vydali jsme se spolu na vytoužený výlet do  města  mých snů. (Vzpomínám, že cesta  rychlíkem Praha – Paříž nás  tehdy každého stála  400 Kčs).

Byla polovina  července roku 1968. Noční cesta rychlíkem proběhla v pohodě a my, plni radostného očekávání, jsme se brzy po ránu  ocitli  na hlučném  pařížském nádraží. Taxíkem jsme se nechali odvézt do předem objednaného hotýlku, kde nás ve dveřích přivítal starší prošedivělý  pan hoteliér -  a jeho vysoká, štíhlá, anglicky hovořící manželka, hotelová  recepční, nás uvedla do našeho  pokoje. Pokoj byl pěkný, slunný,  s balkonem a výhledem do rušné ulice. 

Brzy po ránu jsme vyrazili na prohlídku města - a že si dáme napřed  něco k snídani. Za výlohou jednoho obchodu s červenou  markýzou mě upoutaly  krásné, do zlatova usmažené  koblížky, které tak aktivovaly moje chuťové buňky, že jsem si okamžitě dva z nich  nechala zabalit. Ale jaké bylo moje  zklamání, nechutnaly mně, ani manželovi. Namísto očekávaných sladkých koblihů s ovocnou náplní, to byly jakési smažené pirohy s náplní masovou, která byla tak slaná, že se nedala  požít. Vzpomínám, že jsem z jednoho okousala jen jeho osmažený povrch a zbytek vyhodila do koše na odpadky. Ten druhý, nenakousnutý,  jsem položila v pokoji na okno,  tak tam vydržel až do našeho odjezdu - a pak skončil zrovna  jako ten první.

Poněvadž  jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit stravovat se jinak, zaměřili jsme se na „studenou kuchyni.“ Kupovali jsme si  v  pekařství  bagety z bílé mouky, a s nimi jsme vydrželi po celý náš desetidenní pobyt. Byly čerstvé,  křupavé, ale  jejich kůrka byla bohužel tak tvrdá, že  nám za pár dní odřela patro v puse. K nim nám nejvíc zachutnaly jakési „rybičky oleji“  bez kůstek - byly levné a výborné.  Až teprve doma jsme zjistili, že to byla tresčí játra, lahůdka, která se  u nás prodávala jen v obchodech s výběrovým zbožím... Jo, jen jednou jsme si dali v restauraci teplý  oběd, kuře na žampionech – za devět franků. Ten byl samozřejmě výborný. 

Velmi mě překvapilo, že v Paříži byla levnější vína, než jakékoli limonády nebo ovocné džusy. No jo, Francouzi… Doufám, že je tomu tak i dnes.. Samozřejmě, že výběrová vína tam byla drahá. Nakoukla jsem také do cukrárny, ale musila jsem konstatovat, že  cukrářské výrobky, dorty a  zákusky,  jsme měli  u nás  doma vzhlednější  a  chutnější.

Na výlet do Paříže jsme chystali dlouho, proto jsme se na něj předem připravili. Koupila jsme  si  podrobný bedekr a  vyhledala  všechny  hlavní kulturní památky a zajímavosti, které bychom měli  navštívit.  Manžel zase prostudoval, jakým způsobem se k nim co nejpohodlněji dostat. Velmi mile nás překvapilo, že to nebylo vůbec složité… V každé větší stanici metra byla veliká tabule s barevnou mapou Paříže  a  s  označeným místem, kde se právě nacházíme. Pak stačilo zmáčknout tlačítko kam se chceme dostat  a vzápětí  se rozsvítilo  číslo vozu metra, do kterého máme  nastoupit.. A tak jsme cestovali všude pohodlně a bez dotazů ve francouzštině, z níž jsem oba znali jen několik málo slov. (Při nejhorším bychom se tam ale mohli domluvit i němčinou, nebo angličtinou, kterou jsme jakž takž ovládali).

Pokračování