Milý spolužáku (spolužačko), Tvoje účast na srazu je nutná - za každého počasí a za jakéhokoliv Tvého fyzického či duševního rozpoložení... A proto neváhej - přijeď, přibelhej se, dokulhej, připlaz se… Jsi očekáván…
V sobotu ráno byla mlha. Manžel pravil, že do Brna musíme vyrazit nejpozději v devět, jinak to prý nestihneme. Slíbila jsem mu to, ale jako obvykle slib nesplnila, od domu jsme vystartovali až o půl desáté. On je akurátní, bylo to na něho příliš… Odmlčel se, a vydrželo mu to přes moje různé fígle téměř až do Brna. Tam jsme nejprve hledali ulici Těsnou, kde jsem si měla u jednoho pána vyzvednout jeho autorskou knihu o víně. Po delším bloudění jsme tuto brněnskou slepou ulici konečně objevili. Dlouho jsme se tam nezdrželi, ale k domu paní S…, kde jsme měli domluvený nocleh, jsme dorazili až ve třináct třicet.
***
Jen co jsem se převlékla a trochu upravila, uháněli jsme do restaurace Plzeňský dvůr, na místo našeho srazu se spolužáky z brněnské ŠUŘky. Přijeli jsme včas, Bylo přesně čtrnáct hodin, termín našeho setkání. Rozloučila jsem se s manželem, který vyhradil sobotní odpoledne vlastním záležitostem, a já vešla dovnitř.
V rozlehlé místnosti v prvém patře sedělo u prostřených stolů okolo dvacítky mých bývalých spolužáků a spolužaček. Po chvíli nám rozlil číšník do pohárů činzáno, Láďa S… pronesl jako obvykle svým zvučným barytonem přípitek a slavnostní stolování začalo. Prohlížela jsem si elegantní, usměvavé dámy i prošedivělé pány, někdejší rozverné - a rozjívené osazenstvo naší třídy. Po obědě, kdy začala rušná zábava, přibylo ještě několik opozdilců, mezi nimi i Svaťa Ž…, známý organizátor a třídní bavič, který se skutečně, jak bylo už psáno na pozvánce, mezi nás doslova dobelhal. Aby mohl přijít, musil prý podepsat v nemocnici revers, momentálně tam prý pobýval kvůli náhlému „ochoření“ páteře, ischiasu. Jeho tělesná indispozice byla patrna jak podle nalomených zad, tak i podle jeho z počátku zasmušilé nálady, pro něho zcela netypické.
Po chvíli někdo zavelel „a bude se fotografovat“ a všichni jsme se poslušně seřadili, aby této tradiční povinnosti bylo učiněno zadost… A pak již nastala chvíle pro zábavu, vzpomínky a povídání, jak ve skupinkách, tak i ve dvojicích. Vždyť po těch pěti letech, kdy jsme se viděli naposled, bylo o čem… Nejvíc nás rozveselily zápisky humorných a trefných kantorských rčení, ale i žákovské kresby karikatur, tak jak je zaznamenala a uchovala ve svém deníčku naše spolužačka Eva S…
Při společné zábavě a popíjení dobrého vínka nám čas rychle ubíhal, vydrželi jsme až do dvaadvacáté hodiny, kdy se naše poněkud ovíněná společnost začala pomalu rozcházet. „Tentokrát se sejdeme namísto po pěti - již po třech letech,“ slibovali jsme si…
Toto milé setkání evokovalo atmosféru, která byla mezi námi před 45 lety… Přes šediny, vrásky i zkušenosti zralého věku, cítili jsme se na tomto srazu jako tenkrát, v dobách našeho mládí… Tedy kromě těch, kteří na sraz nepřišli, a bohužel i těch, kteří už na něj ani přijít nemohli… To nám bylo líto nejvíc...
***
Poznámka: Od té doby jsme se začali spolu scházet již jen po třech letech, a poslední dobou se scházíme po roce. Čas chvátá, do brněnské restaurace Plzeňský dvůr nás přichází čím dál, tím méně... Je to smutné, ale je tomu tak. Takový je život… „Je čas přicházení, ale i čas odcházení“ - a netýká se to bohužel jen třídních srazů... Doufám ale, že letos na podzim se s naší klasou zase sejdeme - a bude nás aspoň do dvacítky... Na shledanou, přátelé…
