"Host do domu - Bůh do domu, " - anebo čagan do ruky? Nebojte se, nebudu vás tady obtěžovat úvahou o imigrantech, toho je všude víc jak dost...
Dopoledne, při vaření oběda, vletělo něco oknem do kuchyně a začalo to špacírovat po podlaze. Myslila jsem si, že je to nějaká včelka, ty mám odjakživa v úctě, a to nejen kvůli medu, ale i kvůli jejich píli a pracovitosti. Byla to ale vosa. Tu žlutou, pruhovanou potvůrku kvůli její všetečnosti ráda nemám, protentokrát jsem jí ale velkomyslně darovala život. Dokonce jsem jí pomohla oknem vyletět ven, na vzduch.
Z dětství a mládí, prožitých na venkově, jsem zvyklá na různé nezvané hosty, kteří se otevřenými okny vloudí do domu a pak se přiživují na cizím… Není se jim ale co divit, každý dělá co umí, ani my, lidé, nejsme jiní... Žádný živočich, vhodný ke konzumu, ať už dvounohý, čtyřnohý, nebo i beznohý (s ploutvemi), není si před námi, lidmi, jistý...
Ale vraťme se k té „boží havěti." Dříve, za mého dětství, bývalo v oknech venkovských chalup plno barevných muškátů, které svou „osobitou, pronikavou vůní“ odpuzovaly mouchy. V sednicích zase visely od stropu mucholapky, sladké a lstivé lákadlo. Ty mucholapky, zdá se, už zcela vymizely - spolu i s otevřenými kompostovými jámami, hnojáky, které bývaly přirozenou venkovskou muší „množírnou.“
V červenci, v době dozrávání meruněk, broskví - a zejména hrušek, bývalo trápení s dotěrnými vosami, které lákalo vše sladké, zejména povidla, marmelády a džemy. Kdysi mi u sousedů nabídli beleše - dva smažené vdolky slepené k sobě meruňkovou marmeládou…(Neplést si s B-koblihami...) S chutí jsem se do nich zakousla a když jsem byla asi v polovině, koukám, že z té zbývající slepené půlky se třepou nožičky rozpůlené a mnou z části snědené vosy… Ta se tam, nešťastnice, přichomejtla, a tím druhým přilepeným belešem tam zůstala uvězněna… Ach jo... Ty dobré belíšky jsem samozřejmě nedojedla, nějak mi přestaly chutnat…
Občas něco podobného zažíváme na chatě, nebo na naší venkovské chalupě, kde se se sourozenci a jejich rodinami scházíme zpravidla v létě.
Oběd tam vařím v kuchyni, ale maso peču obvykle v remosce na verandě. Kdysi jsme si na louce před chalupou udělali táborák, opékali jsme špekáčky, popíjeli vínko a povídali si. Po setmění dostal kdosi z nás chuť na studená kuřecí stehýnka. Přinesla jsem je tady na talíři, a tam, u ohníčku, jsme si na nich s chlebem a okurkou pochutnávali. Dvě z nich, která nám zbyla, jsem potmě vrátila k těm, co zůstaly na verandě.
Ráno jsem nevěřila svým očím, zbylé dílky kuřete byly v remosce obsypané černými mravenci…Ti lumpíci si udělali na zdi cestičku a po ní docupitali zvenčí na verandu - a odtud do remosky s masem. Byli tam určitě i v noci, nikdo z nás si jich ale v té tmě u ohníčku nevšiml.…(Nikomu jsem o tom tehdy samozřejmě neřekla, nechtěla jsem kazit náladu).
Pravda ale je, že podle chuti to tenkrát nikdo nepoznal - ti černí neposedové chutnali úplně stejně jako maso z upečeného kuřete... A jak se říká: „Člověk prý opravdu neví z čeho ztloustne,“ a také prý „dobré prase, všecko spase..." Dobrou chuť... :-)
