proběhl poměrně klidně, tak, jak už to u nás poslední roky bývá. Včera, v neděli, jsem uvařila sváteční oběd i na dnešní den - polévku z kostí s játrovými knedlíčky a vepřové kotlety na houbách.
Od soboty jsem měla i jakýsi moučník – můj oblíbený valentýnský tvarohový řez - získaný z internetu. Při vaření používám tradičních receptů mé maminky, která byla výborná kuchařka, ale ráda si občas zaexperimentuji i něčím zajímavým, ne příliš složitým, z internetových stránek…
A protože ctím velikonoční tradice, v neděli jsem nabarvila i desítku vajíček, tentokrát dokonce bílých. Raději vařím velikonoční vajíčka v cibulových slupkách, pokud je slupek hodně, vajíčka získají krásně tmavě okrovou barvu, ale tentokrát jsem k barvení vajec použila barvičky zakoupené v blízké samoobsluze.
Koledníků nepřišlo mnoho, (svobodná děvčata doma již nemáme), takže přišlo jen několik příbuzných a známých… Ale - i když jsem si tatarem slizla pod kolínka jen symbolicky, doufám, že se to kladně projeví na mém zdraví a celoroční svěžesti… :-) Velikonoční mrskači si u nás vykoledovali malé pohoštěníčko, malované vejce, nějaký ten groš, a ti dospělí i frťánka fernetu, nebo becherovky – mohli si vybrat. Na připravenou Bzeneckou lipku již nedošlo… U nás se to s alkoholem nepřehání, ale když už se nějaká ta láhvinka otevře určitě se zmární. Ale to většinou o svátcích, nebo o narozeninových oslavách.
Vzpomínám na naše venkovské Velikonoce na Kyjovsku. Ta šlahačka, jak se tam říká, pro nás, děti, začínala už o velikonoční neděli. To jsme se, my holky, už odpoledne bály vyjít ven, aby nás nějaký „šlaháč“ s pokřikem „naša platí“ neprohnal... A o velikonočním pondělí jsme vstávaly hodně brzy. Kluci, šlaháči, si přivstali, a mnohdy nás překvapili ještě v posteli. I mně se to kdysi stalo…To víte, domky se tehdy zamykaly jen na noc, přes den mohl do chalupy přijít kde kdo. No, tenkrát mě ta banda kluků překvapila ještě v pyžamu a s tatarama mě prohnala kolem hnojáku – a vlastně po celém dvoře… (No, aspoň mám dnes na co vzpomínat). Příště jsem si již dala pozor a vstala raději dřív, abych byla na ten pondělní humbuk jaksepatří připravená… V úterý po Velikonocích, prý aby to děvčatům nebylo líto, bylo zase jejich „naša platí“ - mohly jít zase ony vyšlahat kluky. Bylo by to spravedlivé, ale málokdy se to praktikovalo... Kluci by si to samozřejmě líbit nenechali a děvčice by to mohly od nich schytat ještě jednou… (O genderovém šílenství tehdy ještě nebylo ani potuchy.)
Letošní Velikonoce dnešním dnem končí, někteří nezkušení "koledníci," kteří to s těmi frťánky pálené, nebo koštovačkami vína přehnali, budou mít možná ještě i zítra po ránu těžkou hlavu - ale s tím musíli počítat - a i s množstvím pohotovostních strážců pořádku na silnicích... A je to tak správné, pořádek musí být… Někteří řidiči ještě stále nemají rozum – je to bohužel vidět i na statistice dopravních nehod...
Na závěr malá vzpomínka. Kdysi po velikonočních svátcích kolem půlnoci někdo zazvonil u našich dveří. Otevřu - za dveřmi stojí úplně cizí mužský, boty v ruce, a ptá se. „Paní, su tady doma?“ „Nejste,“ já na to. „A kde teda bydlím?“ „To nevím – a v kterém bloku bydlíte?“ „Nevím.“ „A jak se jmenujete?“ „No, to byste tak ráda věděla," na to on, „já vám to tady řeknu, a vy mě pak budete pomlouvat..." Tož tak - komu není rady, tomu není pomoci.
No, doufám, že se snad ten „ovíněný pán“ tenkrát přece jen domů dostal, i když - stejných bloků, v kterém bydlíme my, je v naší čtvrti čtrnáct, v každém z nich je pět domů, a v každém domě je šest bytů… Ach jo - těžká bývají opilcova rána, potažmo i noci…
