O prázdninách bylo naší povinností krmit larvy bource morušového. Rozloženy na velkých sítech ve školním kabinetu spořádaly denně neuvěřitelně velké množství morušového listí.
Získávali jsme je ze dvou exemplářů obrovitých moruší nacházejících se na odlehlejších místech v dědině. Střapce černých morušových bobulí nám chutnaly, ale byli jsme od nich umazáni až za ušima. Později byly obě moruše pokáceny, ale poslední dobou probleskují zprávy, že se obec chystá tyto u nás poměrně vzácné stromy opět vysadit. Bylo by to chvályhodné.
Na podzim jsme se zase zaobírali sběrem šípků – ani jeden ze šípkových keřů nezůstal před námi utajen. A tak bylo od jata do zimy stále pilno, ve škole i doma. Tam jsme záhy z jara radostně očekávali vylíhnutí křehkých kuřátek, káčátek či housátek. Ty jsme vyháněli i s jejich nedůvěřivou, syčící mámou, na svěží zelené trávníky. Odrostlejší husičky jsme pak po žních chodili pást na strniska, kde jsme v mezích sbírali zapomenuté klásky. A co jsme si přitom užili her! Ale běda, jestli jsme v zápalu hry nedali pozor a naše husí hejno se s chutí vrhlo do mandelů. To byl mazec, když se na to přišlo...
S odrostlejší omladinou to už bylo jiné. Dívkám maminky pomalu svěřovaly chod kuchyně - co by to bylo za budoucí hospodyňku, která by neuměla vařit? Starší chlapci zase pomáhali otcům v hospodářství. Někdy jim bylo svěřeno i řízení koňských potahů – to se pak před námi, děvčaty, předváděli, jak již pevně dovedou držet opratě.
Nemíním ovšem vynášet staré zašlé časy, bylo tenkrát hodně dřiny, na poli i doma. Ať už to bylo před kolektivizací vesnice, nebo až po ní. Dědina žila po celý rok v souladu s přírodou. Životní běh zpestřovaly dny sváteční, všichni se na ně těšili. V únoru na průvod masopustních maškar, u nás se tmu říkalo Janek s Kačů, o Velikonocích na šlahačku, v létě na dožínky, v září na vinobraní.
Vyvrcholením roku byly listopadové martinské hody. Muzika hrála po dva dny, v sobotu byla taneční zábava pro svobodné, v neděli pro ženáče. Nejhezčí děvčata v krojích - stárky s vysokými naškrobenými krejzly se nosily jako pávice, chlapci - stárci v bílých nohavicích, na hlavě klobůček s kytků, tanečním krokem za doprovodu ryčné dechovky před každým domem zastavili, zavýskali, pozvali domácí na hodovou zábavu přípitkem vínka z omašleného džbánku.
Bývalo veselo na dědině… Ale jak se měnil náš život, měnila se i ona. Namísto nízkých, řadových, bíle omítnutých baráčků s červenými střechami, ultramarínově modrými podrovnávkami a zahrádkami plných květin, stojí dnes i modernější domy s anglickými trávníky a okrasnými dřevinami. Žlutá jednoposchoďová budova bývalé trojtřídní obecné školy slouží jako pošta, na ulicích již nepobíhají husy a slepice, leda nějaký psík nebo micka. Jen těch dětí je tam míň než dříve… Obyvatel ubývá, vesnice se pomalu vyliďňuje. Mladí se kvůli nedostatku pracovních příležitostí stěhují do měst....
Jezdím tam ráda... Spolu se sourozenci opatrujeme nízký domek po rodičích. Zajdu na hřbitov, popovídám si se sousedy, vyslechnu jejich radosti i starosti. Přes čtyřicet let již bydlím ve velkém městě, ale můj domov je i tam, v mé rodné obci N... na Kyjovsku, obklopené lány polí a vinohrady... Vždycky se tam budu ráda vracet...
