To, o čem zde píši - a na co nerada vzpomínám, se stalo už před léty, takže je to již minulostí. Vím ale, že se takové smutné věci dějí i dnes, bohužel někdy až příliš často...
Bydlíme v třípodlažním domě o šesti bytech v klidné čtvrti krajského města. Dům je součástí několika cihlově červených bloků postavených po válce. Původními nájemníky těchto městských bytů byli většinou státní zaměstnanci, učitelé, lékaři, úředníci a podobně. Bylo tehdy ctí získat byt v této obytné čtvrti. Po roce 1989 začalo město tyto byty rozprodávat. Pět rodin se rozhodlo si byt odkoupit, někteří z nich je získali na splátky. Šestá rodina, obývající jeden z bytů, zůstala v nájmu.
Obývala ho docela fešná, i když poněkud výstřední, rozvedená paní X se svým druhem a dvěma dětmi. Přestěhovala se do něho někdy v sedmdesátých letech po jeho výměně za svůj menší panelový byt na sídlišti. V tom měněném bytě tehdy bydlila ovdovělá stará paní, která byla MNV donucena byt vyměnit, prý kvůli jeho nadměrnosti. Byla ale podvedena - nebo snad nepravdivě informována, protože si myslila, že se stěhuje do státního bytu, ale ten nebyl státní, ale družstevní. Později se prý bránila, ale neuspěla - ti, kdo měli tenkrát na úřadech protekci, měli i pravdu...
Novým nájemníkům se brzy narodil synek a zdálo se, že to bude slušná rodina. Ale bohužel nebyla… Mladá žena si dobrého bydla nevážila… Její příchylnost k alkoholu, k cigaretám, a její velká finanční náročnost se brzy staly příčinou sporů a hádek v rodině. Kvůli častým návštěvám v restauracích, domácím alkoholickým dýchánkům a nadměrnému utrácení za parádu se rodině věčně nedostávalo peněz. Nakonec od ní odešel její druh, který byl později vězněn za zpronevěru peněz na pracovišti. V době, kdy byl ve vězení, přestala chodit do práce, začala střídat partnery, ale nikdo z nich s ní dlouho nevydržel. V rodině stále chyběly peníze, a proto se je mnohý z nich snažil získat trestnou činností - což končívalo špatně... Jednou dokonce i tragicky, sebevraždou.
Ale ani po této otřesné události se její životní styl nezměnil. Nechodila do práce, její starší syn odešel do učení - a raději se přestěhoval ke svému otci. Ona ale dál střídala partnery - většinou alkoholiky, neplatila nájemné, ani jiné povinné platby. Sousedé ji nechápali, začali se jí vyhýbat, báli se jí. A byl k tomu i jiný důvod. Do svého bytu si do akvária pořídila velikého hada, hroznýše královského, který jim naháněl strach.
Postupem času se paní X čím dál tím víc zadlužovala. Když se její dlužná částka vyšplhala vysoko nad sto tisíc, rozhodlo se město vystěhovat rodinu do holobytu. Ale kupodivu, nestalo se tak... Těsně před termínem soudního vystěhování se před naším domem náhle objevila stěhovací firma s příznačným názvem Blesk, a rodina paní X se na poslední chvíli stihla vystěhovat sama, prý k příbuzným na venkov. Očití svědci ovšem tvrdili, že to nebylo k příbuzným, ale zase k nějakému dalšímu nešťastníkovi, který podlehl „kouzlu její osobnosti"... Kdo ví?
Tím anabáze rodiny paní X. pro náš dům skončila. Kdo by neznal její způsob života, politoval by ji... Všichni v domě jsme přijali vystěhování problematické rodiny s ulehčením. Líto nám bylo jen jejích dvou synů, kteří vinou své nerozumné matky museli snášet různá příkoří. Často jsme totiž byli svědky, že zatím co matka po rušné opilecké noci vyspávala, některý z jejich malých synků běžel ráno před začátkem školy do samoobsluhy pro rohlíky. O tom, že pro noční hluk v bytě vstávali oba nevyspalí už ani nemluvě...
Byt, ve kterém rodina paní X bydlila, si později koupili noví majitelé, se kterými se lidé v domě spřátelili, nebyly s nimi žádné problémy. A proto - není nad to bydlet ve společném domě se slušnými a rozumnými lidmi, kteří respektují domovní řád - i ostatní spolubydlící… Ten, kdo prožil něco podobného jako my v našem domě, mi dá určitě za pravdu.
