Venkovský lékař (vzpomínka)
Stará, rozložitá, žlutě omítnutá budova školy se nacházela uprostřed této nevelké spádové obce na Kyjovsku v těsném sousedství známého poutního kostela Sv. Anny. Ze školy nás také vozíval autobus, a jen někdy, když nám vyučování skončilo dřív, vydaly jsme se domů pěšky. Na ten autobus, brňák, jsme čekávaly u státní silnice na kopečku nad dědinou v chatrné autobusové zastávce, zhotovené z obyčejných trámů a prken. Uvnitř této nevelké boudy byla jen udusaná podlaha a úzké dřevěné lavice těsně přiražené k bočním stěnám. Za deště, plískanic, sněhu a mrazu, kdy škvírami mezi prkny pořádně profukovalo, jsme tam bývaly namačkáni jako herinci. Však některé z nás dětí si následky častého nachlazení odnášely až do dospělosti.
U příkré asfaltové cesty na konci dědiny, která nás vedla nahoru k autobusové zastávce, nechala obec Žarošice v padesátých letech m. st. postavit několik dvoupodlažních domů. Ty byly určeny nejen pro učitele, kteří měli působit v nové škole, jejíž výstavba se tam tehdy plánovala, ale i pro jiné důležité osoby, mezi něž patřil i praktický lékař.
Lékař, který tehdy v obci působil, se jmenoval MUDr. Vsevolod Lobov. Jeho lékařský obvod zahrnoval nejen obec Žarošice, ale i moje rodné Násedlovice a několik dalších okolních obcí. Pan doktor byl původem ruský emigrant, rodák z Rostova n.V., který odešel ze své vlasti někdy kolem roku 1917, v období bolševické revoluce. Já jsem ho znala již jako staršího, prošedivělého pána, vzbuzujícího svým zjevem respekt. Byl znám i tím, že nedělal mezi svými pacienty žádného rozdílu a zásadně všem tykal. Pokud mu někdo z nich chtěl projevit vděčnost, pan doktor se ho jen zeptal - "a matě klobasky?“ Tento produkt domácích zabíjaček byl jeho nejoblíbenější pochoutkou... Však si za to vysloužil od vesničanů humornou přezdívku „doktor klobásek...“
Panu doktorovi jsem dodnes zavázána za to nejcennější, za záchranu mého života. Podle vyprávění maminky, jsem, coby dvouměsíční dítko, náhle onemocněla, nemoc byla doprovázena vysokou horečkou - a rychle se zvětšující zarudlá skvrna na tvářičce nevěstila nic dobrého. Přivolaný lékař, pan doktor Lobov, tehdy řekl mamince na rovinu: „Milá pani, to je růža, otrava krve. Děcko musí okamžitě do nemocnice, nebo vam umře.“ Pro maminku to byla hrozná zpráva, protože před rokem jím náhle zemřela moje malá sestra, jejich prvorozená dceruška Marie...
No jo… Nejbližší nemocnice v Brně byla vzdálená čtyřicet kilometrů, a tehdy, na začátku zimy, bylo v Násedlovicích, jak se říká, „bláta po kolena.“ Pan doktor Lobov nás tehdy obě, maminku i mne v peřince, naložil do svého šedého populáru a chvátal s námi do brněnské nemocnice. Však nás prý, v tom blátě před domkem, při couvání autem málem vyklopil do zmoly. Do nemocnice jsme ale přijeli včas - i když na poslední chvíli, a diky okamžitému zákroku, transfuzi krve převodem od otce, který tam mezitím stihl přijet na kole, mi lékaři zachránili život. Dodnes mám důkaz - jizvu se švem na pravé ruce.
Možná jsem se tehdy stala pro pana doktora Lobova jedním z jeho zajímavých případů... Zapamatoval si mne i podle jména a kdykoli jsem pak, už jako školačka, procházela kolem jeho domu, a on mě náhodou zahlédl z okna, volával na mne:„Jak se maš, Miroslávka?“
I když pan doktor Lobov žil dlouhá léta na Moravě, a byl zde po doplnění studia na brněnské lékařské fakultě jako lékař plně respektován, stýskalo se mu po vzdálené vlasti, kterou nemohl kvůli své emigrantské minulosti navštěvovat ani po skončení války (1945). Jednou mě pozval nahoru do bytu. V obývacím pokoji měl plné regály knih s ruskou azbukou a mezi nimi i řadu pěkně barevně ilustrovaných ruských pohádek. Dovolil mi abych si je prohlédla, a zároveň mě požádal, abych mu z jedné z nich četla. A i když občas opravil můj chybný ruský přízvuk, nakonec pravil: „Óčeň charašó, ďévočka,“ a dal mi několik mátových bonbonů. Pochvala byla namístě, ruský jazyk mi tehdy nedělal potíže, byl mým oblíbeným předmětem...
Je to už dávno… Pan doktor Vsevolod Lobov, „doktor klobásek,“ již desítky let odpočívá na hřbitově v Brně - Židenicích, ale vzpomínky na něj, na jeho robustní zjev, na jeho bodrou povahu, na jeho širokou ruskou duši, ale i na jeho obětavou a zodpovědnou službu lidem, v mnohých z nás zůstávají. V nás, kterým kdysi zachránil život... A nebylo nás málo, i v naší rodině by se našli další dva šťastlivci. A co teprve ti ostatní nemocní, z dalších dědin jeho působení, za kterými v době jejich nemoci, čas – nečas, pohoda – nepohoda, obětavě kodrcal se svým starým šedým populárem... Díky, pane doktore...
P.s. Nedávno jsem byla jedním pamětníkem upozorněna, že pan doktor Vsevolod Lobov měl ještě jednu (milou) přezdívku, hojně používanou jeho pacienty, a to "doktor paněnka". To prý proto, že při ošetřování dětí i dospělých - a na jejich doprovod, psychologicky působil slovy: " Něbojte se, dáme mastičku a zase bude jako paněnka".
Mirka Pantlíková
Znáte Baťovo město Zlín?
Ve druhé polovině 30. let minulého století se firma Baťa stala světovým koncernem, který již pod vedením bratra zakladatele fy Baťa, Tomáše Bati (1876 -1932) ) J. Ant. Bati, zaměstnávala na 32 tisíc pracovníků.
Mirka Pantlíková
Moje vzpomínka na ten den...
Dne 12. dubna 2024 uplynulo 63 let ode dne, kdy vyletěl do vesmíru první člověk, sovětský pilot kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Bylo mu 27 let. Tehdy to byla veliká událost, která mžikem obletěla celý svět.
Mirka Pantlíková
Můj nešťastný pátek v UNI Hobby
Dnes je Velký pátek, jeden z největších křesťanských svátků, den utrpení Ježíš Krista. V ten den, jak praví Bible Kralická, vzal všechny hříchy na sebe a obětoval se za nás, hříšníky. To je čin v dnešní době naprosto neslýchaný...
Mirka Pantlíková
Jak jsme slavili MDŹ
V době minulé, předlistopadové, se dbalo z moci úřední, aby na každém pracovišti proběhla důstojná oslava Mezinárodního dne žen.
Mirka Pantlíková
Smutný konec roku 2023
Začínají Vánoce, největší svátky roku. Těšili jsme se na ně, ale naši radost nám těsně před nim zkalila hrozná událost v Praze na Karlově univerzitě. Vyjádřil se k ní i ve svém blogu i pan Z. Horner, a toto je moje odezva.
Mirka Pantlíková
Bitva u Slavkova - něco o nejslavnější napoleonské bitvě
Tímto článkem navazuji na výborný fotoblog pana J. Šiši, kterým slovy i fotografiemi dokumentuje tradiční vzpomínkovou akci Bitvy tří císařů ve Slavkově u Brna.
Mirka Pantlíková
Jitrnice, křen a zelí, ovar, jelita
abychom se dobře měli, jezme dosyta... Dnes byla v Praze velká demonstrace, ale demonstrovalo a stávkovalo se po celé republice, a většina z nás považovala tento odborářský protest proti vládě za docela oprávněný.
Mirka Pantlíková
Zamyšlení nad včerejší "oslavou" 17. listopadu 1989
Nechtěla jsem se již k ničemu politickému vyjadřovat, ale po včerejších oslavách 17. listopadu 1989 v Praze mi to nedá. A omlouvám se za neotevřen diskuze, na dlouhé polemiky dnes nemám čas. Děkuji vám za pochopení
Mirka Pantlíková
Vejce pro seniory
Denně dostáváme do poštovní schránky spousty letáků a reklamních nabídek od různých firem, hlavně supermarketů s nabídkou jejich zboží. Některé tiskoviny vyhazuji rovnou do koše, jiné si se zájmem prohlížím.
Mirka Pantlíková
Pozor, přichází celník...
Každý z nás máme nějakého koníčka", pro někoho je to cestování. To je doménou našeho kolegy Martina, která se se svými zážitky z cest rád dělí s námi čtenáři. Jeho poslední blog mě inspiroval k napsání této vzpomínky.
Mirka Pantlíková
Výlet na "západ", do Rakouska
Dnes konči dětem prázdniny a mnohým našim občanům dovolená. Objevila jsem článek o mém výletu do "západní" ciziny. Možná, že vás některé bude zajímat, jak jsme tehdy těsně po "sametové" cestovali. Článek nebyl nikdy zveřejněn.
Mirka Pantlíková
Nedělní výlet na Soláň
Poslední letní dny si užíváme pořádného vedra, teploměr stále ukazuje přes 30 stupňů Celsia, avizované ochlazení nepřichází- a přesto jsme se minulou neděli vydali na výlet - na naše milované Valašsko.
Mirka Pantlíková
Pokus o znásilnění, který nevyšel...
Poslední dobou došlo v Praze ke dvěma brutálním násilnostem, jedna na nezletilé dívce i s pokusem vraždy, druhá na dospělé ženě. Média o tom obšírně informovala, vyjádřil se k tomu i ministr vnitra a policejní inspektor.
Mirka Pantlíková
Za války (příběh naší rodiny)
Paní Ivana Dianová napsala vzpomínkový blog s názvem Příběh mé rodiny, na který jsem reagovala krátkým příspěvkem. Její článek mě inspiroval k napsání mých vzpomínek na tu dobu, jak jsem ji prožívala v útlém dětství. Díky Ivanko.
Mirka Pantlíková
Jedna z krásných vyhlídek...
Ze Slovácka, z kraje meruněk a vinné révy, kde jsem prožila dětství, jsem se v dospělosti ocitla v městě Zlíně, kde jsem později zakotvila. Zamilovala jsem si i tento kraj, který se stal i mým druhým domovem.
Mirka Pantlíková
Něco o ztrátách a nálezech
Ztratila jsem již dost věcí, například přívěsek, zlatého pavoučka, manželův dárek za syna. A také zlatý náramek, který mi sklouzl z ruky v zimě když jsem si potmě sundávala koženou rukavici.
Mirka Pantlíková
I tenkrát kvetly šeříky
Bylo tomu tak pří osvobození Československé republiky v květnu roku 1945, je tomu tak i dnes, po 78 letech od konce II. světové války.
Mirka Pantlíková
Kam se dnes spolu podíváme?
Kam se dnes podíváme? Ptal se mě manžel na prvního máje u snídaně. Zdálo se že bude krásný den, sluneční paprsky se již od božího rána prodíraly přes záclony a dosud zatažené žaluzie oken do pokoje.
Mirka Pantlíková
Jistému člověku se ztratil srp…
Žiji již desítky let ve velkém městě, ale moje rodná obec ve které jsem strávila dětství a léta dospívání, jsou Násedlovice. Tato vesnice se nachází na Jižní Moravě, asi 20 kilometrů od dříve okresního města Kyjova.
Mirka Pantlíková
Za pár dní začíná jaro
Tolik jsme se letos báli zimy - někteří z nás si dokonce koupili nové svetry - a vida, zima nebyla tak zlá... A za chvíli bude jaro. .
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 332
- Celková karma 21,34
- Průměrná čtenost 719x
mpantlikova@seznam.cz