***
Už i proto, že vietnamští prodavači a prodavačky jsou milí, usměvaví lidé, kterým není na obtíž zákazníkovi poradit, vyjít mu vstříc. A pak - jsem starší žena drobnějšího vzrůstu, v buticích, kde mají zboží hlavně pro vysoké, mladé a štíhlé dívky, rozhodně neuspěji... Přitom vím, že zboží ve vietnamských prodejnách není nijak zvláštní kvality a člověk si musí dávat pozor co zrovna kupuje... Vím také, že se na vietnamská tržiště pořádají občas razie kvůli falešnému značkovému zboží, což pro ně není žádná záležitost k chlubení... Já ale na vietnamská tržiště nechodím, (žádné u nás naštěstí nemáme), a v těch zdejších kamenných obchodech je to, doufám, snad víc pod kontrolou.
A pak – po předraženém značkovém zboží se nepídím, za prve nejsem snobka - a za druhé – nic mi to neříká... Když už jdu něco koupit, tak jen to, co opravdu potřebuji, a počítám s tím, že si to pořídím v kvalitě, která mi vyhovuje. A samozřejmě tam nakupuji jen to zboží se kterým už mám zkušenosti. Tak například zimní bundu... Tu, kterou jsem si chtěla koupit, byla již třetí v pořadí, každá z nich byla praktická a po několik roků mi dobře sloužila...
A tak jsme se s manželem vydali v pátek do blízkého města V... kde se v přízemí budovy Alberta nachází i vietnamská prodejna s textilem. S nákupem v této prodejně mám již dlouholeté zkušenosti.
Prošla jsem se mezi regály, vyzkoušela několik bund, až jedna z nich mi padla do oka. Byla tmavě modrá s kapucí, zdobená bílou lacetkou. Sedla mi, jenom měla trochu delší rukávy. „To dobže, to se spraví, já vám ukážu jak“, řekla mi mladá, usměvavá Vietnamka, a utíkala pro jehlu a niť aby mi předvedla, jak mám rukávy zkrátit. „Já vám ten jeden tady tak trochu zašišiju, a vy si ten druhý pak doma zašišijete sama,“ pravila. Věděla bych sice jak na to i bez ní, ale s úsměvem jsem jí poděkovala za radu.
Pak jsem ještě nakoukla do oddělení prádla, měla jsem zájem o nějakou noční košili. Tam již neobsluhovala Vietnamka, ale Češka, starší paní, a hned bylo poznat, že je z jiného těsta. Nabídla mi dvě košile s dlouhým rukávem, ale ani jedna z nich se mi nelíbila. Jedna byla příliš barevná, druhá nejmíň o dvě čísla větší než jsem potřebovala. Ta paní mě ale začala mocí mermo přemlouvat, málem nutit, abych si jednu z nich koupila - a když neuspěla, okatě mi dala najevo svoji nelibost...
Při placení u pokladny, kterou obsluhovala naše známá vietnamská prodavačka, jsem si všimla, že jakási paní s modrou taškou využila její nepozornosti a chystala se opustit prodejnu. Vietnamka si jí také všimla a zavolala na ni: „Paní, a co bude s placením těch bot co máte v tašce? Pojďte k pokladně“! Ta se tam rozpačitě přišourala, snažila se tvářit familiárně a jakýmsi nejapným vtipem zakrýt trapnou situaci - prostě odvést pozornost jiným směrem. Prodavačka se ale nedala a požádala ji o okamžité zaplacení zboží, nebo o jeho vrácení...
Tož tak... Původně jsem si myslila, že se mezi těma dvěma jedná jen o jakýsi vtip nebo nedorozumění – a zatím ona, ta paní s modrou taškou, byla skutečná zlodějka... Bylo to trapné, ale i smutné zároveň...
Ach jo... Nezávidím prodavačkám, nejen těm vietnamským, ty aby měly oči všude - nebo se tržby nedopočítají...