Vzpomínka na studentský majáles v Brně (1955)

Roky, které jsem strávila i ve škamnách Vyšší školy uměleckého průmyslu, později přejmenované na Školu uměleckých řemesel (a dnes je tomu zase jinak), se nedá zapomenout.  

V této  vysoké šedé  budově budící respekt jak svým vzhledem, tak i umístěním poblíž gotického chrámu Petrova, a naproti brněnskému  hradu Špilberku,  jsem strávila podstatnou část svého  studentského  života.  Kde jsou ty časy, kdy jsem jako patnáctiletá poprve vcházela do této budovy vysokými  dubovými dveřmi s masivní kovovou klikou? Tehdy ve mně vyvolávala její ponurá chodba s letitými oleštěnými kamennými schody  tísnivé pocity.   Když jsem  z ní ale  po čtyřech letech   odcházela,  opouštěla jsem ji s lítostí -  že skončila jedna důležitá etapa mého života.

A  máme tu zrovna měsíc květen, rozkvetlý máj, který i v mnohých z nás, jejich absolventů,  vyvolává ty nejkrásnější pocity... Vzpomínky na naše mládí, na  první lásky,  na  nesmělá dostaveníčka, na procházky po zšeřelém chodníčku  k  hradu, na první polibky pod rozkvetlým bezem,  na první  odmítnutí… Kde jsou ty "časy malin nezralých?“

Při tomto  rozjímání jsem si  vzpomněla  na jednu událost - a sice  na  první, a bohužel pro nás   i poslední, studentský majáles, který se uskutečnil  na jaře roku  1955.  Na tuto významnou akci jsme se velice těšili a horečně ji připravovali. Vždyť v té době  tzv. totality, kdy kromě ryčných  prvních májů  a povinných politických oslav, se nekonalo téměř  nic zajímavého, byl studentský majáles vítanou změnou, atrakcí, do které jsme   mohli vložit i  kus své  osobní  iniciativy  a invence.

Pro naše oddělení Drobného uměleckého průmyslu,  který tehdy vedl  „náš starý“, všemi milovaný profesor Karel Langer,  se  majáles  stal  podnětem nevídaného pracovního nasazení.   Karel  Langer,  jeden z mála pedagogů, který  dobře  rozuměl studentské duši, nám, „drobňáskům,“ tehdy  rozdal tyto úkoly: Navrhnout a vytvořit masky všech členů profesorského sboru. Každému  z nás byl určen jeden z jejich obličejů, který měl za úkol výstižně zkarikovat – a vytvořit  za pomoci papíru, kaseinu a glutolínu, charakteristickou masku. Já jsem to měla lehké, přidělená maska ruštinářky a tělocvikářky, paní učitelky  Ireny Drahné,  se mi vytvářela pro její výraznou tvář,  doplněnou  brýlemi s  masivními  obrubami,  velmi snadno.  Povedla se  nejen mně -  masky ostatních učitelů, vytvořené mými spolužáky, se  povedly i jim.  Znáte to,  když  člověka  něco  opravdu  baví,  jde to samo... 

Tak si například vzpomínám na vynikající, vtipné, kašírované vizáže profesora Františka Knaifla, který se v průvodu producíroval i se svým podivným vozítkem,  keramika profesora Jana Lichtága, ředitele školy Josefa Umláška,  vedoucího odd. grafiky  Jana  Bruknera, odd. Drobného průmyslu  Karla Langra, akademických malířů Emanuela Ranného, Otakara Zeminy a Marie Syptákové, češtináře Josefa Valouška, kunsthistorika  Františka Dostála, učitele technického kreslení  Aloise Zamazala, vedoucího odd, fotografie  K.O. Hrubého, chemikáře Ladislava Zeliny a ostatních. Nezapomnělo se ani na masku tehdejšího školníka, jehož jméno si již bohužel  nevzpomínám. . Vrcholem této studentské výtvarné kreace byl nápad studenta  Jiřího B., vytvořit masku  známé maňáskové školní  „figurky“ Kecafána, a realizovat ji  v průvodu i s maňáskovým divadlem. Povedlo se.  S provizorním  Ajdivadélkem, které si  připevnil  na horní část  těla, se tam obětavě reprezentoval k obveselení přihlížejících...

Jeden problém se v přípravě průvodu  přece jen objevil -  a to,   když náš útlocitný  chemikář  L.Zelina, jehož maska  se mojí spolužačce Pavle Š.  obzvláště povedla, nedovolil,  aby byla v průvodu použita. Považoval to asi za osobní  urážku.  Neobměkčila  ho ani přímluva profesora Karla Langra, zůstal neústupný.  A tak - zatím co se ostatní vykašírované atrapy důstojných  tváří členů učitelského sboru   vesele  producírovaly  majálesovým Brnem, maska našeho chemikáře s drátěnými brejličkami  a řídkými vlásky elegantně pojednanými z tuhého papírového motouzu, smutně odpočívala v opuštěné  školní budově.

Studentský majáles to byl ale slavný - a bujarý. Zúčastnila se ho nejen ŠUŘka,   ale  i tehdejší brněnská  Fakulta architektury a snad i jiné vysoké  školy. Každý z nás,  z účastníků průvodu, se maximálně „odvázal“, vytvořil si vlastní masku i převlečení, a tak vtipně vyšňořeni jsme při pochodu  brněnskýmí ulicemi  způsobili náležitý rozruch. Brňanům se to líbilo,  z chodníků nám nadšeně mávali. Bylo to   pro ně  vítané zpestření,  spojené v té době i se zcela nevídanou  politickou  satirou. Na snaživě vyrobených heslech se však objevilo leccos, co se tehdejším  papalášům nelíbilo.  Tajní brněnští informátoři  byli  zřejmě  v pohotovosti…  Dalšího majálesu jsme se již proto bohužel nedočkali,  stranickými  sekretariáty  byl   zakázán... A nebylo se co divit,  záhy  vypukla maďarská krize (1956)  a otěže cenzury byly znovu  přitaženy…     

V dnešní době, kdy je u nás v rámci demokracie povoleno kde co, a bohužel i to,  co by povoleno být nemuselo,  můžeme    leda vzpomínat… A  vyprávět o tom   i  našim nevěřícím vnukům...